Farářka Eva Matějková: Člověk se stává člověkem teprve ve vztahu

Farářka Eva Matějková: Člověk se stává člověkem teprve ve vztahu | foto: archivKavárna

Před 20 lety jsme „vyšli ze zajetí“, ale do země zaslíbené teprve směřujeme

  • 5
Jak známo, Desatero přikázání sloužilo Božímu lidu jako orientace na cestě z otroctví Egypta do země zaslíbené. Bylo jakousi "směrovkou ke svobodě" (J. Heller). Český národ před dvaceti lety také "vyšel ze zajetí" a podle všeho je stále na cestě. Do země zaslíbené teprve směřuje. Snad proto se ukazuje nutnost hledání ukazatelů… Píše na úvod "své" České vize Eva Matějková, farářka Církve československé husitské.

Než začneme s vypočítáváním důležitých hodnot, položme si otázku, zda se dokážeme na nějakých vůbec shodnout. Zda hledáme hodnoty pro společnost jako celek nebo pro každého jednotlivce zvlášť. Dnešní člověk vyrostlý z postmoderny žádné obecně platné hodnoty, pravdy, principy nepřijímá. Většinou je každý mírou sám sobě a úzkostlivě chrání svou individualitu, svou osobní svobodu. Na druhou stranu svobodu jsme získali jako národ, celek. Bez ohledu na osobní (ne-)přičinění některých jednotlivců.

Z toho vyplývá, že společným základem, hodnotou, na které se pravděpodobně můžeme shodnout jako jednotlivci i jako společnost, je SVOBODA.

Existuje však svoboda od… a svoboda k… My jsme zatím prožili tu první. Svobodu od totalitního režimu, tradic, dogmat…, možná odpoutání se od minulosti vůbec. Ale postmoderním sebekritickým zpochybňováním sebe sama dostáváme se do bludného kruhu. Nic neplatí, žádná cesta není ta pravá, nic nemá smysl – minulost, přítomnost ani budoucnost. Zpochybnění všech řádů, pravidel a hranic přineslo mnohem více nejistoty a strachu, než radosti z nabyté svobody. O tom vypovídá úzkostlivé volání občanů po jistotách. Byli jsme osvobozeni, ale nejsme svobodní.

Člověk, který je mírou všech věcí, má jen sebe sama, bolestně poznává své hranice. A právě zde je možno začít znovu. Z ničeho. Ze svobody od vstoupit do svobody k. Svoboda k se týká naší budoucnosti, našeho cíle. Budoucnost nevidíme. Nemáme žádnou záruku a nikdy mít nebudeme, že někdy nastane. Přesto s ní většina lidí automaticky počítá a vyhlíží ji. Takové očekávání můžeme nazvat NADĚJÍ.

Stejně tak si většina přeje, aby jeho budoucnost i budoucnost společnosti byla dobrá. Pozitivní přístup ke skutečnosti, bez ohledu na osobní předpoklady či schopnosti, nezávislý na vnějších okolnostech lze nazvat VÍROU, nebo třeba DŮVĚROU či ODVAHOU. Žd 11,1b: spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Pokud tyto hodnoty přijímáme jako dar, připouštíme, že existují nezávisle na nás a nepřivlastňujeme si je jako svůj výkon, pak nás mohou učinit skutečně svobodnými. Jak bylo řečeno, SVOBODA snad může být hodnotou přijatelnou pro jednotlivce i společnost jako celek. Pokud ji chápeme v plné šíři, tedy i v rovině duchovní. VYSVOBOZENÍ je základním tématem (nejen) křesťanské víry. Vysvobození vždy předchází ZMĚNA MYŠLENÍ, OBRÁCENÍ. Hledání směrovek ke svobodě vyžaduje schopnost v případě potřeby změnit směr putování. Tento čistě fyzický akt musí být doprovázen také změnou vnitřní. Člověk musí akceptovat změnu směru také vnitřně, proměnit se. Učit se žít v nových podmínkách.

Pro putování je charakteristické, že se všechno stále mění. A člověk je s těmito změnami konfrontován. Změna smýšlení proto také není jednorázový akt, kterým by se jednou pro vždy vše vyřešilo. Každá vnější změna je vždy novou výzvou ke změně vnitřní. Cíl putování by však měl zůstat stejný. Přiblížit se k druhému člověku. Navázat VZTAH s člověkem, s Bohem. Individualita přináší mimo jiné také osamělost. Není náhoda, že velkým tématem dnešního člověka jsou mezilidské vztahy. Člověk se stává člověkem teprve ve vztahu. Na úrovni celospolečenské jde o vztahy např. s jinými národy. V současnosti si klademe otázku, jak v otevřené společnosti přistupovat k odlišnostem. Mnohdy stojíme uprostřed protikladů, kdy nelze dokázat pravdu. Tuto situaci přirovnává R. Rohr k "bláznovství kříže" – "nelze dokázat, že máte pravdu, jen viset mezi dobrým a zlým a platit cenu za jejich usmíření."

Změna smýšlení je v podstatě schopností smiřovat se, odpouštět a ODPUŠTĚNÍ přijímat. Bez odpuštění se nedá žít. ŽIVOT, resp. ŽIVOT VE SPOLEČENSTVÍ je pak nejvyšší hodnotou, k níž všechno směřuje. Za předpokladu, že je stejně jako ostatní hodnoty vnímán jako dar.

Velkým úkolem člověka je přijmout nesamozřejmost života (nejen lidského), respektovat jeho TAJEMSTVÍ. A naučit se znovu úctě a vděčnosti za své bytí.

Mimochodem, Ježíš shrnuje Desatero do tzv. dvojího přikázání lásky:
Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního jako sám sebe. (Mt 22,37-38)

ČESKÁ VIZE

89 významných českých osobností pomáhá formulovat Českou vizi. Jde o desítku nejdůležitějších hodnot, na kterých by měla stát budoucnost naší společnosti.

Od pondělí 3. srpna do pátku 13. listopadu 2009 bude každý den kromě soboty vycházet jeden esej v Kavárně on-line. Soubor se pak stane podkladem pro setkání Václava Havla, Jacquesa Rupnika a Václava Bělohradského v Kabinetu Havel 19. listopadu.

Pořádají Masarykova univerzita v Brně, Divadlo Husa na provázku a DIALOG centrum, o.s. pod patronací Václava Havla a záštitou rektora Masarykovy univerzity Petra Fialy.
Více informací na www.usvitvcechach.cz.


Video