Právě zahraničnímu ohlasu vlastně lze porozumět, neboť Peníze od Hitlera disponují konkurenceschopnou "exportní" linií: Židovka v pokročilém věku Gita Lauschmannová se vrací do české vesnice Puklice, kde chce dodatečně zajistit svému otci čest pošpiněnou po druhé světové válce náhle revolucionářskými vesničany, a sobě navždy klid v duši. Vždyť v Puklicích kdysi, než v průběhu protektorátu skončila v koncentráku, zažívala šťastné dětství, a po válce, když se samozřejmě vrátila do svého rodného domu, který patřil její rodině, se setkala s násilím, s revolučním rabováním a s převráceným světem – v rodinném příbytku už bydlel někdo jiný a ona byla z obce surově vyhnána. Kromě Gity přežil z rodiny továrníka Lauschmanna už jen Gitin bratr Adin. Rovnž ten se do Puklic po válečném martýriu navrátil, avšak v rodišti, jako další nepohodlný tvor, je brutálně zamordován, což Gita netuší. Celý další svůj život bratra Adina hledá a věří, že skončil kdesi v emigraci…
O inscenaciRadka Denemarková, Michal Lang: Peníze Od Hitlera Dramaturgie Olga Šubrtová j.h. a Lucie Kolouchová, scéna Jaroslav Milfajt j.h., kostýmy Tomáš Kypta j.h., hudba Michal Lang, produkce Salome Geregayová, Markéta Staňková, asistentka režie Blanka Popková. Režie Michal Lang. Švandovo divadlo, Praha, premiéra 9. ledna 2010 Délka představení (včetně přestávky) - |
"Mezinárodní" tématika, jistě přinejmenším v Evropě dobře srozumitelná, je ovšem v románu Radky Denemarková vylíčena prostředky, z nichž některé jsou pro mě nezkousnutelně schématické. Vkládání prstů do otevřených a bolavých ran především české minulosti má v Penězích od Hitlera ospravedlnit – a pro leckoho to tak také úspěšně činí – postupy až kýčovité při charakterizaci jednání té či oné figury. Nepopírám ovšem, že v mezinárodním kontextu to může zabírat; vždyť pro změnu my obtížně poměříme, zda v nějaké knize ze současného Maďarska, Polska, Rakouska nebo Slovinska se za vylíčením tamějšího venkova, které nám přijde syté a srozumitelné, neskrývá kýčovité znásilňování reálných poměrů.
Často můžeme slyšet, že literatura pravdu o životě vyslovuje více než život sám, ale pravda v tomto případě určitě není jedna – je pravda života a pravda literatury a potkávají se, umocňují a nelžou si v zájemně jen v nemnoha setkáních. A tím, tedy alespoň pro mě, Peníze od Hitlera určitě nejsou.
Souboj s předlohou
Stále tady zatím hovořím o knize Peníze o Hitlera, ale něco z toho již lze vztáhnout i na adaptaci tohoto románu, kterou nyní uvedlo pražské Švandovo divadlo. Dramatizace se ujal kmenový režisér "Švanďáku" a dramatik Michal Lang (1964). Na jeviště se nedostaly partie, které v knize považuji za vůbec nejslabší; například ty, v nichž otupělí vesničané kšeftují s podpisy pražského herce, který v Puklicích vlastní dům. A introspekce pochopitelně na jevišti ustoupila akci.
Co se divadelního tvaru týče, Lang docela dobře našel způsob, jak na scéně nechat prostupovat různé časové roviny vyprávění a vyhmátl ústřední dramatický svár díla. Adaptačně vymáčkl z románu Denemarkové asi maximum z toho, co z něho pro jeviště vydestilovat lze. Ale jeho stín nepřekročil – jakoby v nastavení figur se nemohl vymanit z lacině tučných linek, které jim vtiskla prozaička.
Konkrétněji: jestliže například starosta Puklic Stolař je v knize charakterizován – slovy Gity Lauschmannové – coby zloduch, že "kdybych mu podřízla krk, nevyteče ani krůpěj lidské, teplé krve", pak režisér Lang vede herce Stanislava Šárského právě a jen v duchu těchto slov, čímž je figura zploštěna na jednorozměrnou kreaturu. A Robert Jašków v roli jó velkého burana Poledňáka je už přímo veden ke kreaci jako ze špatné televizní inscenace. Obecně lze říct, že mužské postavy jsou v inscenaci Peněz od Hitlera rozestavěny s přehledností téměř ochotnickou, a přestože nakonec hlavní z nich, Denis Němec (ke Gitě najde citovou cestu, a ona k němu), je příležitostí vymanit se z té seriálové přehlednosti, Miroslav Hruška zůstává v konfrontaci s Marií Málkovou, která se chopila hlavní role Gity, pouhým přešlapujícím sekundantem.
Papírová polemika
Na hostující Marii Málkové inscenace herecky stojí, a v některých okamžicích jsou jí důstojnými partnerkami Věra Kubánková a Eva Leimbergová. Málková má, zcela jednoduše řečeno, charisma: svou elegancí, herectvím emocionálním, ale vždy drženým na uzdě, aby nesklouzlo k figurkaření, svou fatálností se z jevištního ansámblu vyděluje a jakmile na jevišti není přítomna, energie slábne.
Orchestrace tříhodinové inscenace je zručná scénograficky, ve světelných aranžmá, v rytmu (zato hudební motivy jsou ošuntělé a laciný elektronický zvuk krajně nezajímavý), čas docela kvapně běží, divák má co sledovat. Ovšem coby celek, v přesahu, je ta inscenace obrazem bez otazníků, ačkoliv očividnou ambicí není právě nic jiného než velká otázka nad českou minulostí a nad vztahem zdejších obyvatel k ní. Ten rozpor tkví v tom, že základní kostra příběhu je učebnicová, pedagogicky korigující. Najít především herecký klíč k "odpapírování" figur je práce pro realizační tým, jímž Švandovo divadlo zkrátka nedisponuje, anebo možná je to úloha nemožná z podstaty (znovu to asi prověří chystaná filmová adaptace románu). Vysezená modelovost poodstupuje do pozadí pouze v okamžicích, kdy mezi jednotlivými figurami dojde k situacím, které je co nejtěsněji staví tváří v tvář a ony jednají jako dvě téměř jen biologické bytosti vydané okolnostmi samy sobě napospas. Toto "zintimňování", spolu s výkonem Marie Málkové, činí inscenaci řekněme snesitelnou.
Závěrečný aplaudovaný potlesk při premiéře, při němž polovina sálu demonstrativně povstala, naznačuje, že se nejspíš zrodilo představení, na něž se budou názory diametrálně lišit. Ostatně Lidové noviny přispěchaly již 5. ledna s oslavnou recenzí, Marie Boková ji napsala již na základě předvánoční předpremiéry Peněz pro Hitlera.
osoby a obsazeníGITA LAUSCHMANNOVÁ - Marie MÁLKOVÁ j.h. |
