Chantal Sébireová nejprve požádala francouzský soud, aby jí dovolil − ano, dovolil, tohle ponižující slovo je bohužel zcela přesné − eutanazii. Její život už pro ni znamenal jen další a další utrpení, kromě slepoty a znetvoření trpěla i bolestmi. A soud její žádost − což je nejstrašnější představitelná vizitka našeho kulturního paradigmatu − zamítl.
Ženě pak nezůstala jiná možnost, než − když už chtěla z toho utrpení, které jí nemoc způsobila, uniknout − spáchat sebevraždu, otrávit se. Jak strašlivá musela být v tom okamžiku její samota? Jak bolestivé muselo být to opuštění a osamění, ve kterém minuty před sebevraždou byla?
Naše civilizace − a nemyslím tím jen onen konkrétní soud, ale všechny naše předsudky, které jsou tak všeobjímající, že v tomto konkrétním případě dovedly soud až k nelidskému a bestiálnímu rozhodnutí − selhala v úplnosti.
To, že naše technologie občas nedokážou vyléčit nějakou nemoc, je prostě realita. To, že naše předsudky nedovolí pomoci důstojně zemřít člověku, který už nemá žádnou naději, je hrůzně znetvořený a nesmírně trpí, je ostudou Evropy a ostudou křesťanství.
Rozum i cit velí v případě, jakým bylo onemocnění Chantal Sébireové, pomoci důstojně, bezbolestně a v klidu zemřít, pomoci to utrpení civilizovaně ukončit. Zahájit proces, na jehož konci pacient dostává od kněze či psychologa sklenici s nápojem a pak, když přijde ten okamžik, kterému se nikdo z nás nevyhne, kněz či psycholog bude s tím umírajícím v lidské vzájemnosti.
Zamítli jsme ústy onoho francouzského soudu asistovanou smrt − a zároveň s tím jsme zamítli soucit, slitování a lidskou důstojnost. Dokud se naše společnost nenaučí s fenomenem smrti zacházet lépe, než jí velí křesťanská tradice, nebude společností civilizovanou.
