Poslední případ: pražská fakulta udělala chyby v přijímacím řízení a musela přijmout o dvě stě padesát studentů víc.
Protože na ně nemá prostředky, bude je muset - formou neúspěchu u zkoušek - vyhodit. Když je nevyhodí, řekne se: Tak k čemu jsou ty kvóty přijatých? Stálo by za pozornost: budou vyhozeni titíž, které musela fakulta přijmout kvůli chybám, nebo jiní - ti přijatí řádně?
Fakulta by si měla ty dodatečné ke zkouškám označkovat. Pokud vyhodí ty řádně přijaté, své přijímací procedury opět diskvalifikuje. Stádo dvou set padesáti studentů se tak promění v kořist - a pedagogové v predátory.
Právo na právo, na rovnost před zákonem a zkoušejícím se tak zas promění v komedii. Každého přijatého dodatečně predátoři nezadáví, jistě padne i mnohý řádně přijatý.
Celá tato fraška má dvojí smysl: vykresluje, jak to s právem, zákony, vyhláškami a s úctou k celému tomu právnímu aparátu u nás je. A zadruhé: bažit po vzdělání je v ČR hlavně souboj s iracionalitou, nahodilými jevy, libovůlí poměrů.
Někteří studenti vystudují díky formálním nahodilostem, které je na školu pustily. Jiní ze stejných důvodů nevystudují. Cynik namítne: Celý život je takový! Náhoda, šup nahoru, šup dolů. Ano, ale proč tyto nahodilosti má zvětšovat právě právnická fakulta, ústav spravedlnosti a rovných podmínek? Asi aby učil studenty většímu moudru, než je právo - že život se s nikým nemaže.
