Jejich úvaha je následující: Že se projíždíme s lobbisty a kapitány průmyslu včetně šéfa polostátního ČEZ na vymazlených luxusních jachtách kolem Itálie? Svatá dobroto, co s tím otravujete, nejsme jediní, kdo to dělá.
A že se byznysmeni – tak či onak závislí na rozhodnutí státu – peklí na dovolené s politiky, kteří ten stát řídili a možná zase řídit budou? Pche, to se přece dělá běžně.
No a že si pronajmeme pěknou italskou vilku, kterou si člověk z ulice pronajmout nemůže? No co, co, co... co je na tom?
V této logice by nakonec bylo v pořádku, kdyby ta vilka v Toskánsku patřila Dalíkovi (což zajisté nepatří, že ano). Vždyť takový domeček má i spousta jiných lidí. Pár šťouralů by si sice mohlo stěžovat, raději tedy zatajíme, že dům vlastníme, ale i tohle zatajování je vlastně normální...
Myšlení typu – proč nás kritizují, vždyť nejsme jediní, kdo to dělá – není pouhým zastíracím manévrem. Dalík, Topolánek a mnoho jiných lidí v politice a kolem ní se podle mé zkušenosti skutečně domnívají, že nedělají nic špatného; nebo alespoň že většina jejich konání je ospravedlnitelná a obvyklá.
Když jsem před časem hovořil s Markem Dalíkem, přeli jsme se právě na toto téma. Jak jsem pochopil, v jeho světě jsou politici "taky jenom lidi". Mají právo si hezky žít, přátelit se s lobbisty a podnikateli a jezdit s nimi na výlety. Ti samí lobbisté a podnikatelé mají zase právo dostávat od státu zakázky. A že ty zakázky mají kvůli svým kontaktům na politiku, je víceméně normální: no tak se s politiky znají, snad je to i lepší, ti byznysmeni jsou alespoň prověření – zakázku provedou dobře.
Pravidla mého (a nejen mého) světa Dalík po mém soudu moc nechápal. Třeba to, že jsou nespravedlivě znevýhodněni ti podnikatelé, kteří žádné státní činitele neznají, a proto zakázku nedostanou, i když by ji udělali levněji. Nebo že ministr nespravuje svoje peníze, ale peníze daňových poplatníků, tedy je jeho soukromí pod větší kontrolou než soukromí Pepy z Horní Lhoty.
Střet Dalíkova světa s tím druhým světem přirovnal kdysi Vladimír Mlynář, jenž sám politikem býval, k situaci akvária. Rybky (ministři, poslanci) v akváriu plují, žijí, mají vlastní zákony – a nechápavě se vyděsí, když někdo zvnějšku zaklepe na sklo.
Proto se Topolánek, Dalík a spol. čílí. Podobně se asi chová mnoho rybiček – oni tudíž nechápou, proč zrovna jejich cesta do Toskánska vzbuzuje takový zájem. Problém je, že tak soudí pouze na základě pravidel svého akvária. A ta ve světě mimo akvárium neplatí.
