Rozhodně však už teď může být pyšný na svou práci. Komunistická strana sice ve volbách prohrála, ale její vliv – vyjádřený symbolickou návštěvou na Hradčanech – se paradoxně zvětšil.
Komunisté strčili do dveří moci prstíčky, když pomohli Václavu Klausovi do prezidentského křesla. Jiří Paroubek pak dveře pootevřel, aby KSČM mohla natáhnout obě chtivé ruce. Mluvil a mluví o levici a nikdo dnes nemůže pochybovat o tom, že by se pokusil sestavit vládu opřenou o komunisty, kdyby dostal byť o jeden mandát víc.
Když pobýval pan Filip na Hradě, z nebe několikrát zahřmělo. Pánbůh se možná zlobí. Stejně symbolické však je, jaký přinesl předseda komunistů návrh. Předseda Sněmovny by měl na třetí pokus jmenovat premiérským kandidátem toho, na kom se shodne pětka předsedů stran.
Ano, byla to pětka, která za zády parlamentu rozhodovala o politice v prvorepublikovém Československu. Jenže tehdy by nikoho nenapadlo přibírat mezi mocné stranické šéfy bolševiky nebo henleinovce. Marné všechny nářky – hradní návštěva je důkazem toho, že politika izolace KSČM selhala.
Popravdě řečeno, v posledních letech už byla pokrytecká. Ostatní strany, občas i včetně pravice, se s komunisty ve Sněmovně kamarádily a mimo ni se tvářily nesmlouvavě. Možná tedy není špatné to, že se KSČM zapojuje do hry. Bezpochyby je však špatné, že byla přijata do slušné společnosti, aniž byla nucena se vzdát svého odpudivého neostalinského zevnějšku.
