Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pracovat na své sebedestrukci, to už patří k vlastnostem zelených stran

  10:03aktualizováno  10:03
V české Straně zelených to vře. Vzájemná obviňování z toho, kdo opustil tu pravou linii, kdo straně škodí a kdo prospívá. Preference zelených mezitím výrazně poklesly. Bouře vyvrcholila vyloučením čtyř rebelujících členů ze strany. Jakkoli to vypadá, že jde o česká specifika, děje se u nás jen to, co poznaly zelené strany v celé Evropě.

Čistí a nečistí. Martin Bursík, Kateřina Jacques a Věra Jakubková na dole Staříč v Paskově, duben 2006. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Tuzemská Strana zelených představuje pro novináře a veřejnost šťavnaté sousto. Není divu. Stačí připomenout loňský několikadenní sjezd zelených vysílaný zpravodajskou ČT24 v přímém přenosu. Diváci mohli sledovat nejenom zábavné extempore opilého delegáta, ale i praní špinavého prádla, při němž si stranická křídla navzájem vyčítala, kdo založil více místních organizací za účelem posílení předsjezdových pozic.

Stejně vděčným tématem je pro sociologa rozbor tající voličské přízně této strany. Středisko empirických výzkumů tak například v lednu 2009 zjistilo, že zeleným od posledních sněmovních voleb dezertovala polovina jejich tehdejších voličů. To je bezkonkurenčně nejvíc ze všech současných parlamentních stran. Žurnalistické komentáře srovnávající příběh zelených s nebožkou Unií svobody tak vypadají na první pohled bezchybně.

Rozbitá vajíčka, která mířila na Martina Bursíka po zasedání republikové rady Strany zelených (8. března 2009)

Jenže podíváme-li se na vývoj zelených blíže, zarazí úpornost až vášnivost, s níž se politici této strany hádají o "svou politickou pravdu“ nebo o tak "suché“ téma, jako je podoba stanov určujících, jaké má mít pravomoci ten který stranický orgán. Srovnání s Unií svobody, u níž podobné debaty měly vždy mnohem menší význam, v tomhle ohledu dost kulhá. Pohled po Evropě pak ukazuje, že současné problémy českých zelených jsou tomuto politickému proudu historicky důvěrně známé.

Tichá revoluce

Pro pochopení příčin vnitřních sporů je nutné krátce připomenout, jak probíhal zrod zelených v západní Evropě. Jejich vzestup a podobu ovlivnily dva hlavní faktory.

První faktor by šel vyjádřit známou Leninovou zásadou "kádry rozhodují vše“. Zelení politici se svého času obvykle rekrutovali z ekologického, antijaderného, mírového či feministického hnutí. U některých tomu předcházelo starší angažmá ve studentském hnutí, které v roce 1968 "rozhýbalo“ občas i s použitím násilí západní Evropu. Zmínka o Leninovi je k věci. Tito aktivisté často původně vyznávali nejrůznější ideové odnože či revize komunistické ideologie - ať už to byl neomarxismus, maoismus či trockismus. Pejorativní označení za melouny - nahoře zelený vevnitř rudý – mělo opodstatnění. Je nutné dodat, že tento třaskavý radikální mišmaš dost ovlivnil bouřlivé politické počátky zelených.

Před úřadem vlády uspořádali příznivci Greenpeace demonstraci kvůli produkci emisí. Na snímku přichází do Strakovy akademie ministr Bursík

Druhý klíčový faktor důležitý pro vzestup zelených byla hodnotová změna, která "vytvořila“ voliče ochotné je volit. Od šedesátých a sedmdesátých let minulého století rostl počet většinou humanitně vzdělaných mladých lidí, kteří vyrostli v prostředí materiálního blahobytu, preferovali nekonvenční a alternativní životní styl, ochranu přírody, boj za práva žen nebo pacifismus. Americký sociolog Ronald Inglehart jejich posun k postmateriálním hodnotám výstižně označil za tichou revoluci.

Organizačně volná sociální hnutí a pestrý rodokmen otců a matek zelených vedly k antistranickým postojům. Klasické stranické a zastupitelské instituce zelení odmítali s poukazem na jejich zkostnatělost, byrokratičnost a nedemokratičnost. V době svého vzniku se snažili vytvořit nový organizační model, který by zabránil profesionalizaci stranické elity. Prostředkem se mělo stát kolektivní vedení strany, rotační výměna zelených politiků ve funkcích, snaha o maximální decentralizaci struktury a využití participační demokracie.

Plodem toho byla obtížnost na čemkoliv důležitém se uvnitř strany rychle shodnout a trpká zkušenost, že při neustále se měnícím personálním složení vlastní reprezentace se nedají cíle zelených efektivně prosazovat. Prostředí klasické politické soutěže totiž po vzniku zelených neprodělalo zázračnou proměnu. Velké minus neakceschopnosti tlačilo zelené v průběhu času k přizpůsobení se normálnímu politickému provozu. Stejně tak se ukázalo politicky neproduktivní přílišné lpění na radikálním duchu vlastní ideologie. Nadřazení ekologie nad vše ostatní, radikalismus různých odstínů a nepřístupnost ke kompromisům se dostaly do příkrého rozporu s politickou realitou.

Realos versus fundus

Tím se dostáváme k pravidelné tenzi, která záhy od vstupu na volební scénu začala zelené dělit. Klasický je příběh německých zelených, kteří jsou díky svému významu považováni za jakousi "matku“ evropských zelených.

Konstantou života této německé partaje a současně jejím velkým problémem se už v osmdesátých letech stal spor mezi radikálním křídlem přezdívanými fundis, které odmítalo "zradu“ původních ideálů, a umírněnými pragmatiky zvanými realos. Tento spor měl řadu hořkých momentů. Například roku 1990, při sjednocování Německa, strana fundamentalistickky odmítla tento krok; prý se jedná o projev starého, překonaného "materialistického nacionalismu“. Výsledek? Zelení se následně nedostali do parlamentu.

V průběhu následujícího desetiletí nicméně u německých zelených převážili realisté. Prosadili organizační a politickou reformu strany. Ta ve své podstatě znamenala větší centralizaci rozhodování, posílení pozice stranického vedení a ústup od ideologického radikalismu. Důležitým hybatelem změny se stal moment, kdy se němečtí zelení v roce 1998 ocitli před vládními branami. Výsledek voleb tehdy umožnil koalici se sociálními demokraty. V koaliční smlouvě zelení rezignovali nebo výrazně ustoupili z řady svých původních volebních slibů.

Fischerovo prozření

Joschka Fischer (Zelení)Joschka Fischer jako ministr zahraničí opustil všeobecně sdílený pacifismus zelených a prosadil v roce 1999 vojenský zásah NATO v Kosovu. Přitom se koncem 60. let podílel jako mladý radikál na mnoha tvrdých pouličních srážkách s policií. Studoval Karla Marxe a Mao Ce-tunga. V té době byl také jeho přítelem a spolubydlícím známý studentský revolucionář a dnes europoslanec Daniel Cohn-Bendit. Po odchodu z politiky Fischer jako hostující profesor rok přednášel na Princeton University a také založil poradenskou firmu Joschka Fischer Consulting.

Pro představu: před volbami chtěli drasticky zvýšit ceny benzínu na úroveň odpovídající asi devadesáti korunám za litr, okamžitě uzavřít jaderné elektrárny nebo ukončit německou účast na mírové misi v Bosně. Krajní demonstrací realismu par excellence pak představuje vládní postup jejich lídra Joschky Fischera. Fischer z pozice ministra zahraničí prosadil v roce 1999 vojenský zásah NATO v Kosovu, což bylo v ostrém protikladu s oficiálním pacifismem strany.

Spory mezi realisty a fundamentalisty někdy vedly ke konkurenčnímu působení několika stran zelených v jedné zemí. Příkladem je Lucembursko či třeba Finsko. Obvykle to vedlo k politické marginalizaci a ztrátě šance na získání parlamentního zastoupení pro "mateřskou“ stranu i odnože. Někdy to přivedlo zelené k rozumu a opětovnému sjednocení.

Spor mezi realos a fundis není dodnes v řadě západoevropských stran zelených mrtvou záležitostí. Občas se také najdou formace (angličtí zelení), u nichž stále převažuje ekologický radikalismus. Nicméně, pokud zobecníme, dá se říci, že dnešní západoevropští zelení jsou mnohem uměřenější a bližší politickému středu než kdysi při svém vzniku.  

Česká zkušenost a "divoká" devadesátá léta

Dá-li se nějak stručně shrnout působení a vystupování českých zelených po roce 1989, jeví se pro to jako vhodné označení slovo bordel.

Není tím míněn řádný veřejný dům, který obvykle mívá pevně daná pravidla pro poskytování určitého druhu služeb a jasnou hierarchii, nýbrž zmatečná nepřehlednost a decentralizovanost, jíž se fungování zelených vyznačovalo. Bez velké nadsázky: každý si v podstatě dělal co chtěl a různé části Strany zelených jednali na sobě v podstatě nezávisle.

Ukázkovým příkladem byl postup před volbami 1992, kdy zelení řešili problém, jak se vyhnout propadáku z předchozích voleb, kdy se nedostali do parlamentu. Jedna část strany – česká zemská organizace – se rozhodla vstoupit do dnes už dávno zapomenutého seskupení nazvaného Liberálně sociální unie. Až poté stejný krok udělal "zbytek“ strany.

Prazvláštní charakter partnerů zelených v podobě Liberálně sociální unie vypovídal o tehdejším, jemně řečeno, netypickém charakteru českých zelených. Vždyť prvního partnera zelených - Zemědělskou stranu - vedl management družstev a státních statků, který svým způsobem hospodaření ekologicky zdevastoval venkov v éře komunismu. Další spojenec, Československá strana socialistická, zase představoval subjekt kombinující nacionalismus s liberalismem a socialismem. Přechodná spolupráce s těmito partajemi sice zeleným na čas zajistila malé parlamentní zastoupení, avšak jejím důsledkem byl masový odchod kádrů a rozvrat strany.

V zájmu spravedlnosti je nutné dodat, že první polovina "divokých“ devadesátých v postkomunistickém prostoru přivedla na svět ještě podivnější formace. V Maďarsku se místní "zelení“ prezentovali takovými cíli jako represe homosexuálů nebo ochrana "maďarské rasy“. V Polsku jedna z řady stran označujících se za ekologické úzce spolupracovala s místním svazem lovců.

Nebylo divu, že ekologická a další hnutí, která na západě kontinentu představovala zázemí pro tamější etablování zelených, dala od uskupení na Východě ruce pryč. Platilo to i pro české poměry. Výsledkem byla absence kádrů a veřejné podpory. Čeští zelení se tak ocitli na naprosté politické periferii, ve stavu klinické smrti. Nelišili se tím od stavu, v jakém je dodnes tento politický proud ve většině zemí, které prodělaly éru komunismu.

Další podstatným handicapem zdejších zelených byly sociální důsledky ekonomické transformace. Transformace utlumila zájem voličů nejenom o ekologii, nýbrž obecně o postmateriální hodnoty. Na druhou stranu, jak ukazují srovnávací měření preferovaných hodnot, na tom v tomto ohledu byla česká společnost vždy o něco lépe než maďarská, slovenská a polská. Dnes se zhruba nacházíme na úrovni v západoevropských poměrech postmateriálně "nejzaostalejšího“ Řecka či Portugalska, kde jsou zelení okrajovou politickou silou.

Specifika českého sporu

Přeskočíme-li detaily politické resuscitace českých zelených, je důležité zmínit, že jejím zdrojem bylo propojení strany s aktivisty zmíněných ekologických a dalších hnutí. Prolomila se tím dosavadní izolace zelených. Mimo jiné se to promítlo do strmého nárůstu členské základny na dnešní desetinásobek stavu z roku 2002, kdy kříšení strany začalo.

Tandem Jakub Patočka a Jan Beránek, který se v té době vedení strany chopil, ji dokázal přechodně konsolidovat. Nově vytvořený program obsahoval pro zelené více méně klasické požadavky západoevropských zelených - boj proti domácímu násilí, podpora multikulturní společnosti či odstranění jakékoliv diskriminace. Sociálně-ekonomicky v něm byl zřetelný levicový akcent. Zeleného přibližovalo spíše k tradiční orientaci tohoto politického proudu.

Jan Beránek   Jakub Patočka

beránek: vyhozený ze sedla

Jan Beránek v roce 1989 (s Jakubem Patočkou) založil Hnutí Duha. Hnutí svou pozornost zaměřilo na temelínskou elektrárnu. V letech 2003–2005 byl předsedou Strany zelených. Po vítězství Martina Bursíka se stáhl ze stranických aktivit. Dnes je ředitelem české pobočky Světového informačního servisu pro energetiku. Od června 2007 pracuje v ústředí Greenpeace International v Amsterdamu.

Levicový akcent nebyl tím, co začalo vadit některým spolustraníkům. Problémem se ukázal jednak silně centralizovaný styl rozhodování, který zmíněná dvojice přenesla ze své mateřské ekologické Duhy k zeleným, jednak Patočkou do programu strany prosazená vize neodemokratického společenského řádu, o který by měla strana usilovat. Mělo jít o jakousi živou demokracii, v níž budou důsledně kontrolovány ekonomické korporace a z pasivního občana-spotřebitele se stane odpovědný participující aktér.

Přes vágnost volených formulací a propojení neodemokracie s kdečím (včetně Masaryka, Komenského a Havlíčka) z toho na některé zelené dýchal duch nebezpečné utopie. Paradoxně tak organizačně postupovala dvojice Patočka – Beránek jako velmi drsní realos, ideologicky přitom byli spíš fundis, i když ve srovnání se svými západoevropskými protějšky vcelku měkcí.

Zmíněné dvojici podlomil pozici výsledek v eurovolbách v červnu 2004. V partaji vyvolal zklamání přehnaných očekávání. Vnitřní opozice vedená Martinem Bursíkem rázovitý tandem v září 2005 odstavila a neodemokratismus tiše pohřbila. Pro sněmovní volby 2006 se nové vedení rozhodlo nejít cestou spolupráce s drobnými liberálními formacemi a naopak samo propojilo environmentální a liberálně-sociální apel. Posunulo tím zelené o něco více vpravo, byť neustále opakovalo klasickou zelenou mantru: Nejdeme ani doleva ani doprava, ale dopředu! Dokázalo tím oslovit nejen nepříliš početné "skalní“ příznivce, nýbrž i klientelu s jinak vlažným vztahem k zeleným, které podobná alternativa vyhovovala.

Perspektiva

Současné vládní působení českých zelených, provázené neustále vybuchující vnitřní nespokojeností, je tedy pouze jednou z verzí v historii evropských zelených mnohokráte obehrané písně zvané Realos kontra fundis.

To, co je z hlediska Bursíkova vedení realistickým a rozumným kompromisem, představuje v očích opozice zradu programu. Podobně lze nahlížet na loňský spor o umenšení kompetencí širšího vedení (republikové rady) ve prospěch užšího vedení strany (předsednictva, předsedy a místopředsedů). To, co bylo v očích Bursíkova křídla posílením akceschopnosti strany a "vyjasněním pravomocí“, to bylo pro stranickou opozici, která měla v širším vedení převahu, útokem na vnitrostranickou demokracii.

Poslankyně (zleva) Věra Jakubková a Olga Zubová a bývalá ministryně Dana Kuchtová na zasedání Republikové rady Strany zelených (8. března 2009)

Pokud jsem v úvodu tohoto článku konstatoval, že Strana zelených se liší od Unie svobody urputností vnitrostranických třenic, neplatí to pro pozici této strany v české politice. Strana zelených po unionistech převzala pozici v politickém spektru mezi sociálními a občanskými demokraty. Tuto pozici jí ovšem nezajistily postmateriálně orientovaní voliči, kteří by na překonání uzavírací klauzule těžko stačili. Zásluhu mělo šikovné podchycení širší, převážně sociálně-liberálně naladěné a převážně "materialistické“ klientely. Prakticky každý politolog, který hlouběji analyzuje českou politiku, si povšiml dlouhodobé fluktuace stran reprezentujících tento typ voličů. Ostatně Unie svobody nebyla v tom první případ.

Konflikt zelených realistů a fundamentalistů to staví do jiného světla. Němečtí zelení si - mírně nadneseně řečeno - volební fiasko na začátku devadesátých let "mohli dovolit“. Nebyla to pro ně fatální prohra, která by vyloučila jejich politický comeback. Měli totiž za sebou rozsáhlé zázemí rozličných hnutí, masivní zastoupení na zemské a komunální úrovni a solidní počet proenvironmentálně naladěných voličů. Čeští zelení jsou na tom nesrovnatelně hůř. Návrat do pozice dlouhodobě marginální strany tak začíná v postupujícím roce 2009 vyhlížet, řečeno bez ironie, velmi realisticky.

Pozn. redakce: Redakčně poněkud zkrácená verze tohoto textu vyšla v MF DNES 9. března 2009, v rubrice Publicistika

o autorovi: Lubomír Kopeček

Autor (nar. 1975) je docentem na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, působí na tamější katedře politologie a na Institutu pro srovnávací politologický výzkum. Zaměřuje se na problematiku stranických a politických systémů evropských zemí, teorii demokracii a českou a slovenskou politiku. Autor četných studií či kupříkladu publikace Politické strany na Slovensku 1989 až 2006.

Autor:


Vadí mi, jak si taxikáři vynucují svá práva, řekla v Rozstřelu Krnáčová





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.