S největší pravděpodobností vznikla tak, že virus roznášený ptáky přeskočil na člověka, zmutoval a začal se ničivou rychlostí šířit mezi lidmi. Připomíná vám to něco? Samozřejmě - přesně tak by mohla začít nová epidemie. Pokud přijde, znovu nejspíš zahynou miliony či desítky milionů lidí.
Ale jak velké je riziko, že se to opravdu stane? Jak moc se máme ptačí chřipky bát? Do jaké míry jsou varování zveličena politiky či zbytečně úzkostlivými vědci? Otázka je záludnější, než se zdá.
Zde jsou fakta: riziko, že se to stane, je zcela reálné - budete-li se bavit s epidemiology, řeknou vám: Smrtící epidemie přicházejí víceméně pravidelně, jednou za pár desítek let.
Nikdo se samozřejmě neodváží říci, že právě "ta současná" ptačí chřipka přeroste v ničivou morovou ránu. Aby se tak stalo, musí nejprve zmutovat a změnit se ve virus, který bude schopen šířit se nejen z ptáků na lidi, ale přímo z člověka na člověka. Ale stát se to prostě může, a proto není možné nad touto hrozbou jen tak mávnout rukou.
S mírnou nadsázkou lze srovnat úvahy o tom, zda se chřipky bát, či nebát, s rychlou jízdou na kole, o němž víme, že není v nejlepším stavu. Tušíme, že se nám nejspíš nic nestane. Ovšem víme také, že poměrně snadno pohroma nastat může - pokud nám při sprintu z kopce praskne vidlice, následky budou katastrofální.
Obdobné úvahy je možné užít při "měření rizika" otázek mezinárodních vztahů. Předpokládáme, že Írán nebude schopen vyslat jadernou bombu na Evropu, ale stát se to může, a následky by byly katastrofální. Předpokládáme, že Putinovo Rusko se během několika let nezmění v tvrdou a Západu nepřátelskou diktaturu, ale stát se to může, a následky by byly rovněž děsivé.
Proto nemůžeme nad hrozbou Íránu, Ruska - ani ptačí chřipky - mávat rukou. Prostě o nich musíme vědět a musíme být v mezích možností připraveni.
A ještě jeden příklad: věřili bychom někomu před létem 2002, že Prahu může zítra smést největší povodeň za sedm set let? Samozřejmě, že ne. Řekli bychom mu: Nepanikař, takové věci se prostě nedějí.
