"Tak můj Wojta už nežije," říká s kamennou tváří asi šedesátiletý Jerzy Kotrych poté, co položí telefon v recepci hotelu hned vedle katovického výstaviště.
Na výstavu přijel až z Německa. Z rozpadající se haly na poslední chvíli utekl. Jeho syn zůstal uvnitř. Že ho objevili, to se pan Kotrych dozvěděl od záchranářů těsně před sobotní půlnocí. Wojtu, bohužel, našli mrtvého.
"Policie mne žádá, abych se přišel podívat, jestli je to on," říká Jerzy Kotrych svým známým, kteří s ním do Katovic přijeli a u telefonu v recepci spolu s ním čekají na zprávu. Muž, který se právě dozvěděl, že ztratil syna, působí strašně klidným dojmem. Tichým hlasem dodává:
"Byl to skvělý kluk, žádný narkoman nebo alkoholik, jak je to dnes u mladých běžné. Jezdil sem každý rok. Je těžké se s tím vyrovnat, ale budu muset," smiřuje se s realitou Kotrych.
První, co překvapí, je relativní klid lidí, kteří přišli o své nejbližší. Takových jako pan Kotrych je v Katovicích mnoho. Lidé pročítají seznamy zraněných a telefonují domů.
Hodiny marného čekání
Polština se mísí s němčinou, ale i češtinou, slovenštinou a dalšími jazyky. Hala blízkého Univerzitního hotelu se stala improvizovaným krizovým štábem. S lidmi, kteří ztratili své blízké nebo nevědí o svých příbuzných, pracují psychologové. Jejich pomoci využívá spíše jen pár jednotlivců, ostatní lidé stále čekají na zprávu. Mnozí prostáli hodiny v mrazu před troskami, které zbyly z haly.
"Já přijel s rodiči z polského města Opole," vypráví asi třicetiletý Martin Kozlik. Sám patří ke šťastlivcům, kteří nikoho z blízkých neztratili. Ale stačilo jen pár vteřin a všechno mohlo být jinak. Od toho, aby i on zůstal pod troskami haly, ho zachránila shoda náhod.
"Všechno kolem se začalo třást. Viděl jsem, jak se zadní stěna pavilonu bortí. Hala se sesypala, jako by byla z papíru," vybavuje si osudné momenty Kozlik. Zpod trosek se jemu a jeho rodičům podařilo vyplazit ven. "Jsme špinaví a otrhaní, ale přežili jsme," říká Kozlik.
V hale hotelu těsně vedle Kozlika sedí starší muž v šedém obleku. Vybavuje si, jak se těsně nad jeho hlavou zlomila obrovská plechová stěna.
"Vytvořila nade mnou iglú, což mě zachránilo. Tím jsem se dokázal vyplazit ven," vzpomíná.
Šestadvacetiletý syn Poláka Tadeusze Dlugosze takové štěstí neměl. Tadeusz Dlugosz po něm v troskách v sobotu večer pátral marně. Na návrat svého syna čekal před katovickým výstavištěm dlouhé hodiny. Pak dostal telefonicky zprávu, které se celou dobu bál: záchranáři našli jeho syna mrtvého.
Když se hala zřítila, byl sám v jiném pavilonu výstaviště. Se synem měl smluvenou schůzku. Šestadvacetiletý muž však už na schůzku nepřišel.
"Přijet sem byl jeho nápad... našel tu hrob," řekl agentuře AP a dodal: "Ani nevím, do které márnice jeho tělo odvezli. Ze všeho nejvíc ho teď chci najít, vidět a odvézt domů tak rychle, jak to bude možné."
