Summit G20v Torontu. (26.6 - 27.6. 2010)

Summit G20v Torontu. (26.6 - 27.6. 2010) - vlevo ruský prezident Dmitrij Medvěděv, uprostřed německá kancléřka Angela Merkelová, vpravo francouzský prezident Nicolas Sarkozy . | foto: AP

Pozor na usměvavé medvědy v Moskvě. Bez skutečných záruk s nimi nic nepodepisujte

  • 2
Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová a Dmitrij Medveděv budou dnes odpoledne pokračovat v třístranných jednáních v západofrancouzském přímořském letovisku Deauville. O bezpečnosti spolu rokovali již včera, ale hlavní várka rozhovorů je na pořadu dnes. K tomu přinášíme úvahu někdejšího polského ministra obrany Janusze Onyszkiewicze.

Vzpomínáte si ještě na Dohodu o partnerství a spolupráci (PCA), jejímž cílem mělo být opatrování "společně sdílených hodnot" mezi Ruskem a Evropským společenstvím? Byla podepsána v roce 1994 během nadějných raných dob prvního demokratického Ruska a v roce 1999 ji posílil vznik Společné bezpečnostní a obranné politiky (CSDP) Evropské unie.

Obě strany se na tuto touhu navázat těsnější vztahy často odvolávají jako na "strategické partnerství". Avšak v době, kdy se francouzský prezident Nicolas Sarkozy a německá kancléřka Angela Merkelová scházejí v Deauville s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem, by bylo moudré si uvědomit, že Kreml podle všeho mění podmínky tohoto rodícího se vztahu.

Autor textu Janusz Onyszkiewicz (sedící)

Autor textu Janusz Onyszkiewicz (sedící)

Zoufale nejednotná Evropa

V reakci na zjevný ruský odklon od demokratizace během prezidentského působení Vladimira Putina a v reakci na války v Čečensku a Gruzii začala EU používat stále obezřetnější jazyk, který v otázce vyhlídek na skutečné partnerství vyznívá stále méně optimisticky. Evropská bezpečnostní strategie přijatá v roce 2004 tak pouze konstatuje, že "bychom měli i nadále pracovat na těsnějších vztazích s Ruskem, což je významný faktor naší bezpečnosti a prosperity. Úcta ke společným hodnotám posílí pokrok směrem ke strategickému partnerství."

Ruská invaze do Gruzie v srpnu 2008 dala vzniknout úsečnější variaci: "Žádné strategické partnerství není možné, pokud se plně nesdílejí a nerespektují hodnoty demokracie, úcty k lidským právům a vlády zákona."

Ruští vojáci v Gruzii (21. srpna 2008)

Ruští vojáci v Gruzii (21. srpna 2008)

Rusové se zatím usilovně snaží uvést v soulad své nesourodé názory na Evropu. Někteří hlásají, že jsou "znechuceni a unaveni z jednání s bruselskými byrokraty". Jak uvedl předseda Výboru pro zahraniční vztahy ruské Dumy Konstantin Kosačev, "v Německu, Itálii či Francii můžeme dosáhnout mnohem více". Kosačev a další nevěří, že je EU odhodlána k seriózním rozhovorům o "tvrdé" bezpečnosti, což je pro Rusy imperativ – a mají pro to dobrý důvod. Otázka, jak přistupovat k Rusku v bezpečnostních věcech – zejména v otázce energetické bezpečnosti –, je totiž jedním z nejrozporuplnějších témat, s nimiž se EU potýká. Navzdory odhodlání hovořit s Ruskem jedním hlasem vedou různé země Evropské unie bilaterální jednání s Moskvou, kdykoliv je to možné (zejména o lukrativních obchodních smlouvách), a pod deštník Unie se uchylují, pouze když je to nezbytné. To dává Rusku obrovský prostor stavět jednu zemi proti druhé.

Putinovský nárůst sebevědomí

Kromě toho je Rusko hluboce zklamáno Západem kvůli jeho počínání po pádu komunismu. Během Gorbačovovy éry se předpokládalo, že se Západ bude držet jádra své politiky dvou bloků z dob studené války. Rusové očekávali, že jakmile jejich země přestane být pokládána za konfrontační a rozpínavou, nebude se k ní Západ chovat jako k poraženému nepříteli, nýbrž jako k legitimnímu partnerovi. Že si Rusko zachová na mezinárodní scéně své postavení po boku Spojených států, že se jeho územní celistvost nestane předmětem pochybností a že bude moci spravovat své domácí záležitosti bez vměšování či kritiky zvenčí.

Rostoucí odpor vůči Západu posílil u ruských představitelů přetrvávající náklonnost ke konceptu "velkých mocností" a "sfér vlivu" a také přesvědčení, že mezinárodní vztahy jsou rovnicí, v níž zisky pro ostatní znamenají ztrátu pro Rusko. Proto Rusové nemohou přijmout tvrzení, že silnější multilaterální instituce, důvěra, spolupráce a vzájemná závislost mohou zajistit mezinárodní bezpečnost. Zcela nepřijatelná je pak pro ně ztráta velmocenského postavení Ruska.

Pokládání věnců nedaleko Tbilisi u ročního výroční propuknutí rusko-gruzínské války. (7. srpna 2009)

Pokládání věnců nedaleko Tbilisi u ročního výroční propuknutí rusko-gruzínské války. (7. srpna 2009)

Hospodářský růst během Putinových let v kombinaci s porážkou Gruzie – která byla v Rusku pokládána za počátek velkého politického comebacku – poskytl Rusům potřebné sebevědomí k zahájení úsilí o přetvoření transatlantické bezpečnostní architektury. Medveděvem navržená smlouva o transatlantické bezpečnosti měla zakotvovat princip nepoužívání vnější síly k řešení vnitrostátních sporů, který by vylučoval mezinárodní intervenci v konfliktech na severním Kavkaze včetně Čečenska.

Současné status quo by pak ještě více posílila zásada, že žádná země nesmí zvyšovat svou bezpečnost ke škodě jiné země. Není však zřejmé, kdo bude rozhodovat o tom, co znamená "ke škodě". Ještě horší je zlověstné opomenutí svobody připojovat se k vojenským smlouvám, která je zakotvena v Helsinské smlouvě z roku 1975 i v dalších významných mezinárodních dohodách, jako jsou Pařížská charta pro novou Evropu nebo Charta evropské bezpečnosti. Rozšíření vojenské aliance, jako je NATO, by tak bylo označeno za ohrožující krok.

Tři nutné kroky

Evropa by měla na tento ruský návrh reagovat tím, že za prvé uzná, že Rusko hraje klíčovou roli při utváření transatlantické bezpečnosti a že by se k němu mělo přistupovat nejen s obezřetností, ale i s respektem. Současně platí, že se touto otázkou již dnes zabývá řada institucí: za všechny jmenujme OBSE, Radu NATO-Rusko nebo Euroatlantickou radu partnerství. Tyto již existující instituce je možná potřeba posílit a zpevnit, ale není jich zapotřebí vytvářet více.

Za druhé princip nedělitelnosti evropské a americké bezpečnosti, který byl během studené války tak zásadní, zůstává v platnosti. Bezpečnostní iniciativy by se proto měly nejprve prodiskutovat bilaterálně v rámci NATO-EU a teprve poté by se mělo v OBSE prezentovat společné stanovisko. Hovořit s Ruskem jedním hlasem je absolutní nutnost.

Ruský bombardér Tu-95 pod dozorem stíhačky F/A-18 kanadských vzdušných sil.

Ruský bombardér Tu-95 pod dozorem stíhačky F/A-18 kanadských vzdušných sil.

Za třetí je třeba odmítnout představu implicitně obsaženou v Medveděvově plánu – totiž že Rusko by mělo mít právo veta nade všemi bezpečnostními rozhodnutími NATO či EU. Vzhledem k tomu, že nová vojenská doktrína Ruska vykresluje NATO jako potenciální hrozbu, mohou jeho vedoucí představitelé logicky tvrdit, že rozšiřování NATO podkopává ruskou bezpečnost.

Opatrně se závaznými smlouvami

Všechny velké bezpečnostní otázky by se nicméně měly s Ruskem konzultovat. Dobrým příkladem jsou konzultace mezi NATO a Ruskem během formulování nejnovějšího strategického konceptu NATO – samotné Rusko nicméně stejný přístup před přijetím vlastní nové vojenské doktríny odmítlo. Konzultace o Medveděvově plánu by měly zahrnovat také další bývalé země sovětského bloku, jako je Ukrajina. Nejlepším přístupem k otázce Medveděvova plánu by byla deklarace OBSE podobná té, která byla přijata v roce 1999 v Istanbulu – tedy politická rezoluce, nikoliv právně závazná smlouva.

Formálnější uznání Ruska coby velké mocnosti by mohlo pomoci EU a USA v úsilí zapojit jeho vedoucí představitele do seriózního bezpečnostního dialogu. Žádná smlouva by se však neměla podepisovat, dokud budou přetrvávat pochybnosti o upřímnosti ruského závazku dodržovat na mezinárodní scéně normy chování.

Janusz Onyszkiewicz, bývalý polský ministr obrany, je předsedou Rady euroatlantického sdružení.

Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video