Bylo to koncem listopadu. V portugalské metropoli právě vrcholila jedna z nejdůležitějších schůzek zemí NATO za poslední roky. Koncentrace prezidentů, premiérů, ministrů a diplomatů na metr čtverečný dosahovala maxima.
Spolu se šedesátkou fotografů a kameramanů světových agentur a televizních stanic čekám na jednu z mála příležitosti, jak pořídit obrázky všech přítomných hlav států včetně amerického prezidenta Obamy na jednom místě pohromadě. Tohle "rodinné foto" je přitom jen na omezený počet zvláštních povolení, takzvaných "poolů".
Ještě si nastudovat na rozdaném papírku, kde který prezident bude stát, uvnitř nebude čas. Po hodině se konečně otevírají dveře, kontrola povolení a začíná tvrdý boj. Šedesátka lidí se snaží naráz proběhnout malými dveřmi. Vždycky je to podobné a až směšné.
Loktíky v žebrech, herdy do zad stativem, škrcení na popruhu od foťáku. Pak sprintovat k pódiu, kam státníci postupně přijdou, aby společně zapózovali.
Tenhle adrenalin přerůstající u mnohých kolegů v zuřivost je přitom vlastně zbytečný. Všichni se snaží honem hlava nehlava urvat to nejlepší místo, aby něco neprošvihli a nakonec stejně všichni dlouhé minuty čekají a noviny pak otisknou prakticky totožné snímky.
Ačkoliv si pokaždé člověk říká, že tentokrát tam dojde pomalu a v klidu, nikdy to nedodrží. Dav vás tlačí jako na koncertě a vy běžet prostě musíte. V Lisabonu je to ale přeci jen trochu jiné. "Stát, okamžitě stát!" prořízne novinářský závod několik přísných hlasů v tmavém koridoru jen několik desítek metrů před cílem. Ozbrojení policisté a chlápci s drátky v uších nekompromisně dav zastavují.
Všichni musí do řady a položit na zem kamery, fotoaparáty, brašny, batohy i kapsičky z opasků. "Zůstat v řadě a odstoupit tři kroky dozadu," znovu zaburácí chlapík s tím nejsilnějším hlasem. Všichni kupodivu poslechnou. Stojíme v řadě a koukáme jeden na druhého, co se bude dít. Přichází policista a ručně prohledává postupně celou dlouhou řadu aparátů a kamer. Pochybuji sice, že by se až sem nějaký útočník s náloží nebo zbraní přes několikastupňové kontroly u vchodu vůbec odvážil, ale budiž.
Po něm nastupuje další chlapík s nápisem "bomberman" na zádech, tentokrát se psem. Jde mu to celkem rychle. Ukazuje rukou v brašnách a pes čenichá a postupuje dál. U každé brašny se zdrží pokaždé tak dvě vteřinky. Až u mě.
Psisko právě zanořilo čumák do mojí brašny a vášnivě nasává, dvě vteřiny, pět, deset... Polévá mě horko. Pane jo, to bude trapas, výslechy, mezinárodní skandál. Napadají mě ty nejčernější scénáře, i když zcela určitě vím, že žádnou zbraň ani výbušninu s sebou nemám a ani jsem nikdy neměl. Ale co když mi tam někdo něco strčil. Jak nabuzeným strážcům vysvětlím, že fakticky žádný terorista nejsem.
Psovod ukazuje svému svěřenci, ať už jde dál. Pes váhavě poslechne, lehce oňuchá vedlejší foťák, aby zase rychle zabořil hlavu do mé brašny. Další dlouhé vteřiny funí uvnitř a jen občas zvedne hlavu ke svému pánovi. Ten zpozorní stejně jako policisté kolem. Cítím, jak se do mě v tu ránu zabodnou desítky párů podezíravých očí. Pes si nakonec dá říct a pohne se.
Od začátku řady pro jistotu vyráží další psovod s jiným čtyřnohým detektorem. Opět přichází na mou úroveň a na dlouhé vteřiny i on zaboří hlavu do mé brašny. Na rozdíl od toho prvního ale několikrát naznačí, že by si rád udělal z mé brašny patník. V tu chvíli už vyprsknu smíchy.
Rázem je mi to všechno jasné a polohlasně se omlouvám svým nejbližším kolegům a policistovi za mnou vysvětluji, že máme doma taky psa. Nevinného čtyřletého yorkšíra - kilo třicet i s chlupama.
Nedávno jsem po příchodu domů neprozřetelně nechal brašnu s foťáky na chodbě bytu. A ta malá "terorem posedlá bestie" si ji v nestřežený okamžik po svém označkovala. Ležela totiž hned vedle jeho pelechu. A i když pak brašna prošla důkladným drhnutím a lidský nos nebyl už schopen tuhle psí poznámku ani rozpoznat, pro portugalské hlídače to bylo asi velmi zajímavé a "výbušné" počtení.
