Jedním z možných pohledů na věc je, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Učitelé všech stupňů přece vědí, že přidáno dostane vždy jen ten, kdo bude nahlas křičet a někdy i vyhrožovat.
Ještě 4. 9. 2002 jsem na tomto místě mohl o učitelích napsat, že "vláda si vybrala k oškubání ty bezbrannější husy". Do roka a do dne tomu může být jinak, protože učitelé začali křičet a najednou je stát začal brát vážně.
Proč se čeští učitelé ozvali tak pozdě? Věřili snad onomu podivnému úsloví, že "za práci pro vlast se neplatí"? Takový idealismus snad ani nemůžeme u intelektuálů předpokládat. Věřili, že strany splní své předvolební sliby? Naivita. Měli malé sebevědomí a podcenili svou sílu?
To už zní pravděpodobněji. Současná situace přináší minimálně dvě zprávy, dobrou a špatnou. Dobrá je, že učitelé své ztracené sebevědomí konečně nalezli a pochopili, že nejsou méně než železničář nebo zemědělec.
Pokud jim to vydrží, jednou se dočkají i relativně slušných hmotných statků. Za více peněz budou možná "klienti" požadovat vyšší výkony. Společnost sebevědomých přitáhne zase další sebevědomé a učitelé mohou kromě peněz získat i ztracenou hrdost.
Politici zase dostali lekci, že se čas od času může objevit někdo, kdo bude požadovat splnění slibů, a to i navzdory "přechodným potížím", které v této zemi trvají už asi pětašedesát let.
Špatná zpráva je, že přišli skutečně pozdě a stát už peníze zřejmě opravdu nemá, ledaže by vzal jiným. Pozdní odvaha je prakticky nekonvertibilní měnou. Ve státní kase už šmátraly ruce odvážnějších nebo aspoň drzejších. Ledy se hnuly, ale jaro je ještě daleko.
