U nás jsou asi tak čtyři možnosti: volíme z přesvědčení spíše doprava, nebo doleva, z protestu, nebo vůbec. Poslední dvě možnosti jsou takového rázu, že o lítosti ze špatného rozhodnutí nemá smysl mluvit. Volič se prostě naštval a jeho protest je mu sám o sobě hřejivou odměnou.
Pokud jde o první dvě varianty, není to také tak složité: jakákoli pravicová nebo levicová vláda nakonec jakýsi více či méně kompromisní pravicový nebo levicový program uskutečňuje. Provedení sice není žádná sláva a už vůbec ne vítězství čistých ideálů a vysněných programů, ale děje se aspoň něco.
Jestli však existují jedinci, kteří volili ODS a pak je napadlo, že vlastně měli volit ČSSD, měli by od lítosti přejít k činům a prostudovat si politologii na úrovni základní školy. Když už jdu volit, mám rozlišovat pravici a levici stejně suverénně, jako dítě v mateřské školce ví, že nůž se drží v pravé ruce a vidlička v levé.
Je jedna věc, kterou politik nemůže říci, protože by ho to stálo židli, ale já můžu. Značná část voličů má jen jedno jediné oprávnění chodit volit, totiž že už jim bylo osmnáct let. Jinak po běžném hovoru s průměrným občanem míváme pocit, že dotyčný nerozumí celkem ničemu, a už vůbec ne veřejným záležitostem.
Naštěstí mají ekonomika, kultura i soukromý život jakousi autonomii, takže na tom, koho zmatená, nedovzdělaná či zmanipulovaná část voličů zvolí, tolik nezáleží. Aspoň za normálních poměrů.
Pokud by se to nějak nahnulo, třeba za nepříznivé mezinárodní situace, pak by mizerná politická elita mohla zemi dovést k tragédii. Bohužel misku vah může naklonit v situaci velmi častého volebního patu i dost malý počet voličů.
A ještě jedna věc, zajímavé by bylo se v nějakém průzkumu zeptat nevoličů, zda litují toho, že k volbám nešli.
Dana Kuchtová je svým způsobem šťastná žena. Dovede se nadchnout i rozzlobit jako malé dítě. Její nadšení patří Jiřímu Paroubkovi. "S panem Paroubkem si umím spolupráci představit," říká. Paroubek prý s ní totiž "komunikuje přímo".
Pokud je Paroubek člověk, který "komunikuje přímo", pak je lepší si najít partnery, kteří jsou méně přímí. Takhle přímo kdysi Paroubek jednal s Topolánkem a za jeho zády přitom kul politické pikle s Kalouskem. Kalouska to stálo předsednictví lidovců, z čehož se lidovci nevzpamatovali dodnes. Paroubek zůstal.
Také se ještě před volbami předseda ČSSD pokoušel "přímo" rozvrátit Stranu zelených. To je jeho styl. V jedné ruce bandaska s medem, v druhé kudla. O předsedovi vlastní strany pak Kuchtová říká: "On není týmový hráč a řídí stranu jako firmu s jedním šéfem, chce rozhodovat sám."
Škoda, že neexistuje nějaký složitý počítačový model, kde bychom si mohli sestavovat různé vlády a potom sledovat, jak to dopadne. Třeba právě Kuchtovou bychom dosadili jako místopředsedkyni vlády šéfované otevřeným mužem Paroubkem.
Člověk nemusí být programátor, dokonce vlastně ani nemusí žádný takový počítačový model mít. Stačila by paměť. Každý, kdo chce, si přece pamatuje, jak byla ČSSD v koalici s US-DEU a lidovci, ale ve skutečnosti si nakonec socialisté vládli za podpory komunistů.
Šťastná to žena Kuchtová by dopadla v koalici s Paroubkem asi tak, že on by si s rudými v zádech dělal, co by chtěl, a nakonec by dle potřeby, třeba až by chtěl dostavět Temelín, zelené odkopnul do příkopu. Ale co na tom, kdo chce kam... ten tam patří.
