Není připraven.
Kdyby byl, uzná, že příčinou vládního trápení je on sám. Prezident, jemuž teď pár sociálních demokratů vyhrožuje Ústavním soudem, jestliže na chystaný návrh premiéra neodvolá ministry v demisi, šel po celou dobu ČSSD na ruku. Mohli chtít přátelé v Lidovém domě něco víc, než že pověří v pořadí už třetího jejich politika sestavením vlády v jednom volebním období? Nemohli. A mohou od něj nyní chtít, aby bez odporu otevřel dveře menšinové vládě držené komunisty, která s odvoláním vzpurných ministrů logicky vstupuje do hry? Nemohou.
Po řadě týdnů marnosti, vytáčení a nakupené iracionality jsou jediným světlem na konci tunelu předčasné volby. ČSSD je sice stále papírově nejsilnější stranou, ale co je jí to platné, pokud stačila pod "nepostradatelným" šéfem prohospodařit, co se dalo. Uškodila si v očích veřejnosti. Naštvala prezidenta.
Superloajální unionisté podali demisi. Povolaný bruselský zachránce Kohout odjel rozladěný zpět do civilizovanějšího prostředí.
Uvnitř ČSSD pokračuje rozkladný proces.
Divák nedělního duelu tak mohl klidně vypnout televizi a věnovat se třeba sázení rododendronů na zahrádce. Nepropásl by nic. Občan České republiky svou vládu, která nevládne, a premiéra, který nevidí dál než k zítřejšímu dni, žel vypnout nemůže. Premiér a část ČSSD jsou zkrátka přesvědčeni, že moc je statek, na nějž má vítěz voleb právo za každou cenu, v každé situaci, padni za oběť kdo padni.
To už však není problém ani pro experty z Ústavního soudu.
To už je problém pro odborníky z oblasti psychiatrie.