Těch, kteří jsou nuceni zbavit se přebytečných tekutin i pevných hmot na místech, kde je jim to nepříjemné a kde navíc přicházejí, ne vlastní vinou, o část své důstojnosti, ale zejména těch, kteří je k tomu svou nečinností donutili.
Cestujete?
Jinou zkušenost jsem, o stejné (prokleté) neděli, udělal s Českými drahami. Zakoupil jsem jízdenku v předprodeji na pondělní velmi časný spoj. Po telefonátu, který mě nutil vrátit se ihned, jsem spěchal na Hlavní nádraží. Měl jsem štěstí. Do odjezdu posledního vlaku do destinace, kam jsem potřeboval, zbývalo 10 minut . Protože jsem vyměňoval jízdenku poprvé, zamířil jsem přímo k pokladně, kde jsem tuto jízdenku zakoupil. Zde jsem obdržel informaci, že je nutné zajít do "32", kde se jízdenky standardně mění. Zde mě poprvé zarazilo, že i v krizových situacích, postupují ČD standardně. Stále však zbývalo dostatek času. Nic zlého netuše jsem se jal hledat "32". Že to bude nějaké další okénko jsem tušil, ale kde bych jej měl nalézt jsem se již nezvěděl. Nicméně, nalezl jsem. Sdělil jsem mladé ženě ve "32", kterou jsem zjevně vyrušil od rozpracované křížovky, svoji žádost. Zareagovala, pravda, promptně. Na jízdenku dala razítko s textem: "Jízdenka platí ve dnech ...........................". Na tečky doplnila nedělní datum. "S tím teď běžte na pokladnu a tam Vám to vymění" sdělila bez úsměvu a bezdalšího se vrátila ke křížovce. Zřejmě opět standardní postup. Že se Vám to zdá úsměvné? Že namítáte, proč nemají stejné razítko na všech pokladnách? Že nechápete, proč to nejde přímo a jednoduše? Nevím. A proč s tím ČD nadělají tolik problémů i když lidé mají zcela jiné starosti. To také nevím. Šel jsem tedy, nyní již v časové tísni na pokladnu, kde jsem jízdenku zakoupil, vyměnil ji a pádil na nástupiště, kde jsem již jen zamával odjíždějícímu vlaku. Nyní již poučen, vrátil jsem se tedy ke "32" a žádal opětovnou změnu data odjezdu na původní termín. O doby, co jsem od "32" odběhl chytit vlak, uplynulo maximálně pět minut. Opět jsem vyrušil paní od křížovky, vysvětlil jí situaci a požadoval změnu. S nechápavým výrazem na mě pohlédla a řekla: "Ale to mi na reklamacích nevemou, vždyť už jste to mohl projet!". Odvětil jsem ,že moc nechápu, co tím sleduje, když jsem si stejný lístek u ní měnil před pěti minutami a jízdenka navíc nebyla (z pochopitelných důvodů) ani "oražena" vlakovými průvodčími. Po mém naléhání přepsala paní ve "32" jednu číslici a tvrdila, že to snad projde...
To, že poslední spoj do požadované destinace jel z pražského Hlavního nádraží o půl osmé večer a další až ve čtyři ráno, je v dané situaci pochopitelné a omluvitelné. Chápu, že vlaky nemohou jezdit v krizové situaci na čas, avšak řešit standardními postupy věci v krizových situacích, je nejn nemístné, ale vůči všem cestujícím velmi bezohledné.
To, že jsem se, nic zlého netuše, ještě opovážil dotázat pavní ve "32" na případný další spoj zde raději opomíjím. Její odpověď? "Zajděte si na informace" odvětila a vrátila se ke křížovce...
České dráhy na mě vydělaly Kč 80,- aniž jsem jejich služby vůbec využil. Na další boj o vrácení peněz za nevyužité služby jsem již neměl sílu...
Telefonujete v autě?
Tolik, při řízení telefonujících policistů, kolik jsem jich viděl v uplynulém týdnu, by státu na pokutách vyneslo pěkný balík. A že telefonovali v nějaké velmi důležité věci ohledně krizových situací? Tento argument nejnže neobstojí, ale působil by spíše jako výmluva. Za prvé, předpokládám, že policejní auta jsou vybavena vysílačkami. Za druhé, nejsou-li auta vybavena vysílačkami, měla by být povinně vybavena hands-free sadami, které policisté, při pokutování telefonujících "obyčejných" řidičů tolik doporučují. Za třetí, v autě vždy seděli minimálně dva policisté. Telefonovat mohl tedy spolujezdec. Asi by mě napadl ještě nějaký argument proti, omluvný však ani jeden. Řidiči, kteří za stejný přestupek již pokutu dostali, by v kritice byli ještě tvrdší. Až bude pan ministr své policisty zase chválit za to, jak úžasně zvládli situaci, měly by si na tato slova vzpomenout. Vypadá to totiž, jako bychom si před zákonem přece jen nebyli všichni rovni?
A jiný příběh policisty...
Stoje na křižovatce rušných ulic na Smíchově, čekaje na "zeleného panáčka" a pozoruje v protisměru stojící policejní auto, minul mě a v klidu přešel na druhou stranu uniformovaný policista. Zjevně nebylo kam spěchat, nesl s sebou nějakí pití a svačinu. Hlídka u mostu, napadlo mě hned. A byla to pravda. Jen co jsem došel k mostu, po překonání ulice na zelenou, spatřil jsem jej již sedícího na židli a konzumujícího přinesenou krmi. Nyní už nespěchal. Nechci rozhodně mentorovat, také jsem již ulici na červenou přešel a jednou dokonce mi musel policista domluvit, tehdy bez pokuty (Děkuji!). Chci tím jen říci, že my, kteří již máme nějaký rozum si to v hlavě přebereme a navíc se k tomuto risku rozhodujeme dobrovolně, ale jako příklad pro děti (které shodou okolností u přechodu také čekaly) bylo jednání policisty porušením všeho, co by měla policie představovat.
Příběhů s policisty mám z této krušné doby ještě více, ale jsou to stále živé věci, které se, předpokládám, ještě budou řešit. Ale o těch až zase jindy..
Snad jen jedna pochvala. Kvalitní a spolehlivé informace o odjezdu autobusu, kterým jsem nakonec z Holešovic přece jen odcestoval, jsem získal na krizové dopravní lince. Děkuji.
- čtvrtek 29. srpna 2002
