Bojíme-li se, že se v jejich soukolí naše peníze rozmělní, můžeme sednout do vlaku nebo do auta a odjet přímo na místo zkázy. Tam můžeme dát bankovky přímo starostovi nebo úplně konkrétnímu člověku, který přišel o dům. Jakékoliv riziko zneužití je tedy zcela vyloučeno.
Důvod druhý: Věcí je dost, leckde je dokonce odmítají. Nač posílat přikrývky nebo čisticí prostředky někam, kde je nechtějí? Ještě víc je však míst, kde se určitě hodí. Záleží na distribuci a celý systém se teprv buduje. Navíc to, co se nespotřebuje hned, může se schovat na zimu. Lidé, kteří přišli skutečně o všechno, pomoc určitě ocení.
Důvod třetí: Sotva opadly vody, už se začínají obce a stát handrkovat a hádat. Jedni křičí, že mají málo. Druzí si stěžují, že se na ně zapomíná. Třetí chtějí využít své známosti k tomu, aby si na účet povodní postavili třeba nový - aquapark. Než těmhle pomáhat, můžete si říct, to radši do restaurace. Byla by to chyba. Čtrnáct dní po katastrofě uprostřed nekončící netvůrčí práce nutně stoupá stres. Člověk by asi také ztratil nadhled, kdyby mu před očima spadlo to, co léta budoval.
Důvod čtvrtý a možná nejsilnější: Proč dávat od srdce, když už je připravena chladná ruka státu, aby nás oškubala do mrtě? A to pod záminkou pomoci? Teď pošlu tisíc, ale zítra mi tři čtyři vytáhne Špidla z peněženky a nebude se ptát, jestli jsem už dal něco sám. Když je tedy stát tak chytrý, tak ať to zvládne sám. Nechce po mně, abych pomáhal sám, chce mě zkasírovat, tak co bych se snažil.
Ani to není důvod: máme vládu, jakou jsme si zvolili, s programem, jaký jsme mohli předvídat. Daně by zvýšila, povodně nepovodně. To je politika. A přece nebudeme plést politiku do dobročinnosti. Na všech čtyřech důvodech samozřejmě něco je. Ale i kdyby jich bylo deset, jak by mohly člověka odradit od toho, aby byl slušný?
