S tím, jak se otepluje, může podle některých klimatologů přibývat přívalových dešťů a tím i povodní letního typu. Jan Pretel, vedoucí prognostického oddělení Českého hydrometeorologického ústavu však upozorňuje na fakt, že se změnou klimatu dochází k rychlejšímu nástupu jara, prudšímu tání sněhu a tím i k větší hrozbě zimních povodní.
Přišly povodně znenadání?
Zajímavé je, že i v historických záznamech se dá vysledovat, že v některých obdobích převažovaly v Česku povodně zimního typu, jindy zase povodně letní.
Například na Vltavě bylo nejvíce zimních povodní v 19. století, zatímco letní záplavy hrozily nejčastěji ve 2. polovině 16. století. Alespoň v historických dobách, odkdy máme záznamy.
Podle předního českého geologa a klimatologa Václava Cílka, upozorňovali čeští hydrologové již dlouho před záplavami v roce 1997, že je velmi pravděpodobné, že české území zasáhne velká voda. Podle něho byli první, kdo si vůbec zvýšené nebezpečí povodní v Evropě uvědomil, celkem logicky Holanďané.
Ti již od roku 1994 varovali, že v západní Evropě dochází k dlouhodobým změnám hydrologických režimů, a tedy i k většímu riziku vzniku záplav. V devadesátých letech pak bylo několik povodní na Rýnu, z toho dvě stoleté. Přesto v Česku do července 1997 věnoval varováním pozornost jen málokdo. "Klidné" dvacáté století vzpomínky na dřívější záplavy vytěsnilo do historie, kamsi do blízkosti napoleonských válek.
Povodně z roku 1997 a 2002 nebyly v poslední době jediné. Záplavy prožili přesně před rokem i lidé v Krkonoších a ve východních Čechách, kde se začátkem srpna rozvodnilo Labe a řeka Jizera.
Moudrost předků
Záplavy neodmyslitelně ke střední Evropě patří - ať si o tom myslíme, co chceme. Formovaly dnešní krajinu. Však se také našemu území podobné katastrofy v minulosti nevyhýbaly a je jasné, že se ani vyhýbat nebudou.
První doložená zpráva o povodni na Labi (a tedy pravděpodobně i na Vltavě) je stará více než tisíc let. A kromě povodní se zmiňuje také o zničující vichřici.
Konkrétně o roce 987 hovoří Letopisy z Hindelsheimu: "Toho roku Sasové vtrhli do země Slovanů a naposledy jsou tamní Slované uvedeni pod královu správu a obnoveny hrady při řece Labi. Tehdy také se vody velmi rozvodnily a i velký vítr zbořil mnohá stavení."
Naši předkové proto s velkou vodou počítali a uměli žít. Ještě stavitelé železničních tratí na konci 19. století projektovali náspy nad hladinu vody při případných záplavách. I to je důvod, proč během povodní většina vlaků normálně jezdila, zatímco auta na "modernější" silnice zaplavené vodou vyjet nemohla. O metru je v této souvislosti zbytečné mluvit.
Dalším důkazem sepětí dřívějších lidí a vody je příběh, který vyprávěl autorovi tohoto článku jeden známý. Žije se ženou v domě starém několik set let na konci Šáreckého údolí v Praze, zdánlivě daleko od Vltavy. Údajně jim celou dobu vrtalo hlavou, proč je spodek domu postavený z černého tufového kamene, který se špatně opracovává, a až první patro je z opuky a cihel. V roce 2002 na to přišli.
Spodkem domu se prohnala voda, odtekla a černý kámen během několika týdnů dokonale vyschl. Opukové první patro vysušovali pomocí moderní techniky až do začátku zimy. Nejhůře dopadl cihlový komín, změnil se v hromadu bláta. Stavitelé tedy dobře věděli, co dělají, byť s tak velkou záplavou nepočítali ani oni.
Záplavy budou, ale kdy?
A jaká je tedy odpověď na původní otázku, zda se mohou povodně opakovat? Dánský hydrolog Jacob Host-Madsen, který je expertem Evropské unie na povodně, před časem pro Lidové noviny řekl, že velká povodeň, podobná té v roce 2002, určitě přiteče po Vltavě znovu.
Podle něho to bude znenadání a lze těžko odhadnout kdy. Budeme-li mít štěstí, tak možná až za několik století. Záplavy, které před deseti a pěti lety postihly Českou republiku, tedy nejsou nic výjimečného. Výjimečné spíše bylo dvacáté století tím, že k žádným takovým událostem téměř nedocházelo.
