Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Povinná volební účast? Recept na štěstí to není, Evropa od ní ustupuje

  19:00aktualizováno  19:00
Povinná volební účast, kterou by si přál zavést prezident Miloš Zeman a které se nebrání ani lidovecký senátor Jiří Čunek, není receptem na blahobyt. Zvyšuje volební účast, ale evropské země, které ji v minulosti zavedly, od ní ustupují. Vyplývá to ze studie, kterou loni dostali čeští zákonodárci.

Povinná volební účast není zárukou dobrého řízení země. V České republice se konají volby průměrně každých devět měsíců. Ilustrační snímek | foto: Martin Stolař, MAFRA

„Už mnoho let opakuji: volební povinnost. Téměř nikdo neví, že volební povinnost byla za Masarykovy první republiky, téměř nikdo neví, že volební povinnost je třeba v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii,“ nastínil prezident svůj recept, jak by přivedl obyvatele k volebním urnám. Nechme teď stranou to, že Zemanův návrh má nulovou šanci, aby za současné konstelace politických sil prošel. Je to návrh dobrý, nebo špatný? A jaké jsou jeho obdoby ve světě?

Parlamentní institut připravil v lednu 2013 krátkou studii, která na problematiku povinné volební účasti pohlíží řečí faktů a důsledně odkazuje na zahraniční zdroje. Studie je k nalezení na webu Poslanecké sněmovny.

Pro a proti povinných voleb

Zastánci volební povinnosti argumentují

  • vyšší legitimitou jak voleb, tak i mandátu zvoleného orgánu, pramenící z vyšší účasti
  • výchovným dopadem - říkají, že včleňování občanů do politického procesu budí v lidech zájem o společenské dění a správu věcí veřejných
  • úsporou výdajů stran (a tedy i státu) přesvědčovací kampaní, aby volič k urně vůbec dorazil

Odpůrci volební povinnosti argumentují

  • tezí, že nucená volební účast není slučitelná se svobodou jako základní hodnotou demokracie
  • námitkou, že donucení jít volit v lidech pěstuje negativní vztah k donucující instituci, tedy státu
  • pravděpodobným větším podílem neinformovaných voličů, čímž oponují tezi o vyšší legitimitě výsledku voleb (namítají, že voliči, kteří přijdou z donucení, volí spíše náhodně a nikoliv racionálně)

Zdroj: Parlamentní institut PSP ČR

Zemanem zmíněné Austrálie, Belgie a Lucembursko jsou pozitivní příklady zemí snoubících rozvinutou demokracii s vysokou životní úrovní. Podrobnější pohled ale ukazuje detaily, které prezident nezmínil.

Lze například prokázat, že vyjmenování tří zemí spojujících vysokou životní úroveň a povinnou volební účast (demokracií s povinnou volební účastí je dle serveru FairVote na světě zhruba třicet) ještě neznamená, že by kvalita života vyplývala právě z donucení lidí účastnit se voleb.

Metodika vydavatele prestižního týdeníku The Economist řadí mezi státy s vysokou kvalitou života (nejen po ekonomické stránce) kromě těch s povinnou volební účastí (Austrálie, Singapur, Belgie) také řadu zemí, kde volit není povinné: Irsko, Švýcarsko, Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko, Nový Zéland, Kanadu... A v zásadě i Českou republiku, které patří 28. příčka.

Naopak mezi zeměmi s povinnou účastí najdeme kromě příkladných států také země, které by nejspíš obhájce povinné účasti jako vzory nedával: Bolívii, Gabon, Kongo...

Žádnému řazení zemí s povinnou volební účastí na čele pelotonu nenasvědčuje ani Index lidského rozvoje, který zpracovává OSN.

Vysvětlení nabízí jedna ze základních pouček statistiky: totiž že korelace (vzájemný statistický vztah mezi dvěma proměnnými) ještě neznamená kauzalitu (tedy že jeden jev vyplývá z druhého). Lidem bližší učebnicový příklad, jak poučku pochopit, říká, že větší výskyt čápů v oblastech s vyšší porodností ještě není dokladem hypotézy, že by děti nosil čáp (více zde). 

I proto žádný známý seriózní vědecký výzkum, široce přijímaný jako přínosný a s dobrými závěry, neříká, že se díky povinné volební účasti lidem lépe žije. Což ovšem nevylučuje to, že povinná účast mohla v historii konkrétních zemí sehrát časově ohraničenou úlohu třeba při rozvoji občanské společnosti a budování pocitu spoluzodpovědnosti za směřování země.

Zkušenosti z Evropy

Současný trend je takový, že Evropa od volební povinnosti upouští. Jako poslední země starého kontinentu ji zavedl Kypr v roce 1960. Uvádí to podrobný přehled mezinárodního institutu IDEA, který je k nalezení zde.

Průkopníkem povinné účasti je prezidentem zmiňovaná Belgie, kde zavedli volební právo v roce 1831 - pro muže starší 25 let, kteří platili pozemkovou daň. Koncem 19. století bylo rozšířeno na všechny muže; vysokoškolsky vzdělaní a vlastníci půdy měli více hlasů. Povinné hlasování Belgie zavedla v roce 1919 (spolu s rovným volebním právem) za poněkud odlišné situace, než je ta česká - zákonodárci chtěli zabránit vyšším vrstvám společnosti od odrazování nevzdělaných chudých vrstev od samotné účasti (viz zde, str. 28). Až po druhé světové válce, v roce 1948, přiznala Belgie volební právo ženám.

Sankce může být poměrně přísná - ani ne tak pokutou 25-50 euro za jednorázovou neúčast, ale v případě „recidivy“ odebráním volebního práva a ztrátou práva být navržen či jmenován do veřejné funkce. V roce 2010 ale tehdejší ministr spravedlnosti Stefan De Clerck uvedl, že pronásledování osob, které nespnily volební povinnost, není prioritou. „Zahájit řízení proti všem provinilým by bylo nesmírnou administrativní zátěží pro státní aparát,“ dodal Parlamentní institut.

Mapa Evropy: Kde jsou volby povinné?

Povinnou volební účast mají v Evropě státy označené nejvýraznější barvou: Belgie, Lucembursko, Lichtenštejnsko, Řecko, Turecko a Kypr. Světleji označené země (Rakousko, Itálie, Španělsko, Nizozemsko) od povinné účasti ustoupily. Francie a Švýcarsko ji uplatňují velmi dílčím způsobem (ve volbách do senátu, resp. v jediném malém kantonu). Grafika: iDNES.cz

Rakousko v roce 1949 přeneslo rozhodování o povinné účasti v parlamentních volbách na spolkové země (zavedly ji tři z devíti). Přímou volbu prezidenta, zavedenou v roce 1951, doprovázela plošná volební povinnost do roku 1982, kdy vláda toto rozhodnutí opět svěřila spolkovým zemím. Postupně pak Rakousko volební povinnost zrušilo - u parlamentních voleb rozhodnutím vlády od roku 1992, u prezidentských od vynucování účasti postupně ustoupily všechny spolkové země, které ji udržovaly (Korutany, Štýrsko, Vorarlbersko a Tyrolsko).

Zmíněné Vorarlbersko je navíc příkladem země, kde volební účast navzdory zrušení povinných voleb stoupla. Konkrétně se to stalo u voleb do zemského sněmu (Landtagu): v roce 2004, když přestala platit povinná účast, dorazilo 60,6 % voličů, o pět let později si - nepovinně - našlo cestu k urnám 68, 4 % voličů.

Komentář iDNES.cz

K vyšší účasti v senátních volbách musí být lidé přesvědčeni, že Senát má smysl

Ve Švýcarsku zase po určitou dobu platila volební povinnost ve frankofonním kantonu Vaud. „Důvodem byla snaha kantonální vlády zvýšit význam regionu ve federálních volbách prostřednictvím vysoké volební účasti,“ uvedl Parlamentní institut. Úplně teoreticky by něco takového mohlo fungovat i v českých sněmovních volbách, kde se počet poslanců za kraj také odvíjí od počtu v kraji odevzdaných hlasů (podrobný výpočet zde), jenže kraje nejsou kantony. Odhlédneme-li od dalších zásadních rozdílů, kraje samy povinné hlasování zavést nemohou.

Jediným kantonem, kde si voliči odhlasovali zachování volební povinnosti, je Schaffhausen, kde žije jen asi 77 tisíc obyvatel a kontrola, zda byli u voleb, je proto relativně jednoduchá. Policisté po volbách navštěvují bydliště voličů a sbírají od nich karty s označením, zda volili, pokuta tří švýcarských franků je jen symbolická (více zde). Ve srovnání s Austrálií a jejím systémem dvou upomínek ke zdůvodnění neúčasti, uložením pokuty a případným soudem je švýcarský model administrativně jednodušší a levnější (na druhou stranu má Austrálie 100x menší hustotu zalidnění než švýcarský kanton a objíždět všechny voliče by policii mohlo vyjít draho).

Zrušili povinnou účast. A ubylo voličů, kteří ani neuměli vyplnit lístek

Nizozemci zavedli povinnou účast ve volbách do parlamentu v roce 1917 s argumentem, že dostavením se k volbám občan jedná ve veřejném zájmu, nikoliv pouze v osobním. Jenže v roce 1970 přišla politická elita země s pozoruhodným argumentem: pojďme povinnost zrušit, protože současná úprava nahrává nové protivládní politické straně D66, jejíž voliči jsou neukotvení a kdyby nebyly povinné volby, ani by k urnám nepřišli.

Zrušení povinné volební účasti pak sice neznamenalo zánik D66 (dodneška zůstala menší, ale nezanedbatelnou politickou silou zastoupenou v parlamentu), ale kromě poklesu volební účasti ze zhruba 95 % na rozmezí 73-88 % se stalo ještě něco jiného: výrazně ubylo neplatných lístků. Jejich počet se scvrkl zhruba na pětinu.

A kritici povinné volební účasti dostali podklady pro argument, že k volbám přestali chodit lidé, kteří neuměli ani vyplnit lístek, pravděpodobně politice vůbec nerozumí a nerozhodují se při volbě racionálně, takže jsou náchylní na naskakování populistům.

Nealkoholické volby v Československu

Volební povinnost mělo svého času i Československu, v právním řádu byla zakotvena v letech 1920 až 1954. Tak jako v jiných zemích i v tomto případě existovaly výjimky (lidé starší sedmdesáti let, neodkladné pracovní povinnosti a podobně).

Volby za komunistů

Po roce 1954 teoreticky volby povinné nebyly, v praxi ale platil pravý opak. V 50. letech do volebních místností chodily celé pracovní kolektivy demonstrativně. Vojáci hlasovali manifestačně na rozkaz svých velitelů.

Až do roku 1989 byla účast každého oprávněného voliče ve volbách sledována a jeho případná absence byla posuzována jako vyjádření nedůvěry nebo nesouhlasu se socialistickým zřízením. S případnými důsledky (například omezením postupu v zaměstnání nebo nepřijetím dítěte na školu).

Pokud někdo šel volit „za plentu“, stával se podezřelým, že hlasuje proti. Existovaly také volební místnosti, kde zástěny jakožto buržoazní přežitek vůbec nebyly.

I přesto někteří lidé k volbám nepřišli. Bylo jich málo, ale přesnou míru zjistit nelze, protože oficiální volební výsledky i údaje o účasti voličů jsou nedůvěryhodné.

Zdroj: Totalita.cz

Sankce za neúčast teoreticky mohly být přísné: odnětí svobody na 24 hodin až jeden měsíc nebo pokuta 20 až 5 000 korun. Což nebyly úplně malé peníze - v roce 1929 byla například měsíční mzda horníka uváděna v průměrné výši 940 korun, mzda úředníka 1 360 korun (další údaje o cenách a platech v té době najdete zde).

Volby v Československu tehdy mimochodem měly dvě dnes těžko představitelné zajímavosti. Zaměstnavatel musel v den voleb upravit pracovní dobu tak, aby zaměstnanci mohli odvolit. A v den voleb bylo zakázáno prodávat, čepovat či podávat alkoholické nápoje (§ 32 zákona o volbách do Poslanecké sněmovny, celý zákon najdete zde).

Prezident Zeman v minulosti hovořil o sankci ve výši zhruba pěti tisíc korun. Odvolával se přitom na někdejšího britského premiéra Winstona Churchilla, který podle něj navrhoval sankci za neúčast v ceně dvou luxusních večeří.

Jste pro zavedení povinné volební účasti v České republice?

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 22. října 2014. Anketa je uzavřena.

NE 1973
ANO 323
Autor:






Hlavní zprávy

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.