Oč lepší by bylo, kdyby měl obchod s hlasy svoje pravidla, ba právní rámec, a státu by z něj plynuly daně. Nemyslím, že by hlasy měly od voličů vykupovat přímo politické strany. Smyslem tržního hospodářství přece je, aby dalo obživu co možná největšímu počtu lidí.
Mnohem logičtější by tedy bylo, kdyby se uvedenému byznysu věnovali podnikatelé, v jejichž živnostenském listu by stálo: předmět činnosti - nákup volebních hlasů za účelem dalšího prodeje. Voliči by těmto obchodníkům svěřili sady svých lístků v náležitém předstihu. Zároveň by uvedli minimální cenu, za kterou chtějí hlas prodat, stejně jako když prodávali akcie v RM-Systému.
Snad by měli mít také právo uvést strany, kterým by nechtěli prodat svůj hlas za žádnou cenu. Partaje by mohly od dealerů kupovat hlasy až po skončení agitace a hlavně v průběhu voleb. Samozřejmě on-line. Ceny by se dramaticky měnily podle situace.
"Potřebuju dvacet tisíc v Ostravském kraji," volal by například volební manažer ODS do agentury Hlasy, s. r. o., v sobotu v jednu hodinu.
"Copak, copak, Říman nám nějak hapruje, co? No, možná bych je někde ještě vyšašil, ale bylo by to po třech tisících," dealer na to.
"Blázníte? Myslíte, že kradem?"
"Co si myslím, je teď vedlejší. Vy si musíte uvědomit, že jde o rozhodující hlasy. Radím vám dobře, berte, za deset minut už budou po pěti." A to už by volal na druhou telefonní linku manažer sociálních demokratů a žádal by třicet tisíc pro Prahu, protože "Buzina zase hoří".
Teprve po zavedení obchodu s hlasy by začala platit ona otřepaná fráze, že vítězem voleb jsou voliči. Zkasírovali by totiž - po odečtení provize dealera - aspoň nějaké peníze. Samozřejmě - ani tento druh obchodu by nebyl zcela bez rizika.
Některým voličům by se mohlo třeba stát, že by jim obchodník po volbách řekl: "Je mi líto, ale letos to bylo všechno jasný už v pátek a v sobotu pak skoro nikdo nenakupoval, kór za tu cenu, co jste si zadali. Tady máte zpátky vaše lístky a strčte si je třeba za klobouk." Takový volič by ostrouhal. No a co? Jako v normálních volbách.
