Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přežili koncentrák i pochod smrti, pak jejich loď poslali ke dnu Britové

  19:20aktualizováno  19:20
V hořící pochodeň se před sedmdesáti lety změnil parník Cap Arcona a další dvě lodě. Na samém sklonku války je poslalo ke dnu i s několika tisíci vězni z koncentračních táborů britské letectvo. Nacisté vězně podle jedné z teorií nalodili s plánem loď potopit a zahladit tak stopy po zvěrstvech v táborech.

Parník Cap Arcona na snímku z roku 1927. | foto: Neznámý/ Volné dílo

Někdejší luxusní zaoceánský Parník kotvil v Lübecké zátoce Baltského moře na severu Německa, když na něj přesně před 70 lety, 3. května 1945, zaútočilo devět britských letadel. Bylo to den před kapitulací nacistických vojsk na severovýchodě Německa a pět dní před koncem druhé světové války. 

Německé lodě se na sklonku války snažily na Baltu zachránit především vojenské vybavení i personál a německé uprchlíky. Na jejich paluby ale bylo posléze nahnáno také mnoho vězňů, kteří nesměli padnout spojencům do rukou. 

Cap Arcona

Luxusní zaoceánský parník Cap Arcona, pojmenovaný podle mysu Arkona na severoněmeckém ostrově Rujána, byl spuštěn na vodu v květnu 1927. Téměř 200 metrů dlouhá loď s devítimetrovým ponorem se plavila na trase mezi Hamburkem a Jižní Amerikou.

V roce 1940 byla po téměř 100 úspěšných zaoceánských plavbách přeřazena k válečnému loďstvu jako přepravní loď na Baltském moři. Od roku 1945 pak přepravovala německé vojáky před postupující Rudou armádou z východního Pruska na západ. Nakonec byla využita jako vězeňská loď. 

Na Cap Arconě, nákladní lodi Thielbek a menším parníku Athen se v přístavu toho dne tísnilo neuvěřitelných 9 tisíc vězňů z koncentračních táborů Neuengamme poblíž Hamburku a Stutthof u Gdaňsku. 

Tábor Neuengamme, který byl zcela přeplněn tisíci vězni z 80 menších táborů, měl být na rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera vyklizen, aby se před spojenci zatajily strašlivé zločiny, které se za jeho zdmi a ostnatými ploty odehrávaly. Bachaři hnali zástupy zbídačených vězňů na krutý pochod a ti, kteří přežili, skončili v lübecké zátoce.

Jak později při poválečném soudu vypověděl například tehdejší šéf hamburské policie a SS Georg-Henning von Bassewitz-Behr, Cap Arcona a další dvě lodě měly být na Himmlerův příkaz potopeny i s lidmi na palubě.

Podle jiné z teorií ale loď krátce předtím natankovala jen malé množství paliva, které nestačilo k plavbě. Na její palubě nicméně nebyly žádné záchranné čluny a ani se na ní nenacházeli žádní vysocí důstojníci SS.

Mohl jsem skočit a věřit, nebo uhořet zaživa

Přeplněné lodě v lübecké zátoce se staly terčem náletu britského letectva o půl třetí odpoledne. Britští letci tehdy nevěděli, kdo všechno se na palubách nachází. Na Cap Arcony bylo v tu chvíli údajně 4 300 vězňů, ale rovněž 400 vojáků a deset členů posádky.

„Do jedné kajuty nás napresovali i 15,“ vzpomínal později další český vězeň z Neuengamme Miroslav Tamchyna. Po zásahu lodi se čeští vězni v kabině nejprve snažili rozbít okno mramorovou deskou stolku. To se jim nepovedlo. Pak se jim ale podařilo povolit šrouby u okénka. 

„Vysoukal jsem se z okénka a od hladiny Baltu mne dělilo 17 metrů. Měl jsem dvě možnosti: skočit a věřit, že si zachráním život, nebo zaživa uhořet na lodi bombardované spojeneckými letadly. Skočil jsem.“ Tamchyna se zachránil, ačkoli voda v Baltu dosahovala pouhých šesti stupňů. 

Na Cap Arconě byl tehdy i čtyřicetiletý režisér, dramatik, skladatel a spisovatel Emil František Burian. Také on se zachránil odvážným skokem do moře. Později o tom napsal román Vítězové, který byl posmrtně v roce 1965 upraven a rozšířen o druhou část s titulem Trosečníci z Cap Arcony.

Týdny po tragédii moře vyplavovalo zbytky těl

Většina lidí na palubě ale takové štěstí neměla. Car Arcona brzy po zásazích britskými letouny vybuchla a šla ke dnu. Přežilo pouze asi 400 lidí. Nákladní loď Thielbek se rovněž potopila. Z více než 3 tisíc lidí na palubě jich přežilo pouze asi 50. 

Ještě větší katastrofě sice zabránili spojenci svým rychlým postupem, když záhy obsadili menší parník Athen a 1 300 vězňů na jeho palubě osvobodili, přesto se ten den zapsal do historie jako jeden z nejhorších v historii námořní dopravy. Celkem zahynulo přibližně 5 tisíc lidí. Dlouhé týdny se v moři nacházely zbytky těl, poslední kost se údajně nalezla až v roce 1971. 

V roce 1949 byl pak vrak téměř dvousetmetrové Cap Arcony sešrotován.  Z hlavních viníků se po válce nikdo nezodpovídal před soudem. Britové předali svá akta německým úřadům, které ve vyšetřování příliš aktivně nepokračovaly.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.