Muž uvízl v ústeckých zdymadlech 21. listopadu. - více zde
"Smrt z podchlazení asi není drastická," řekl potápěč Jiří Mlčoch v rozhovoru, který s ním pořídil na konci ledna po jeho propuštění z nemocnice magazín Strany potapěčské.
iDNES vám přináší exkluzivní přepis tohoto interview.
Opravovali jste zdymadla. Co to bylo za práci?
Prováděly se vrty do betonu u pilířů, tam se nacpaly trubky a pod tlakem se tam valila betonová směs. Injektáž. Jako první šel do vody kolega, ale poprvé v životě se mu nepodařilo vyrovnat tlak ve středouší. Po vynoření byla jeho přilba dost zakrvavená. Na ponor jsem nastoupil já.
Co se tam dole potom stalo?
Zanoření bylo v pořádku. Viditelnost byla téměř metr. Rozkoukal jsem se po pracovišti, u pilíře měly ležet náhradní vrtáky. Neviděl jsem je, tak jsem se je vydal hledat. Najednou jsem zpozoroval, že mě pomalu začíná unášet proud vody. Rychle jsem se otočil a žabím kopem chtěl odplavat. Neměl jsem ploutve.
Proud vody mne strhl, pravá noha vletěla pod hrazení a levou jsem měl zkroucenou pod zadkem. Dole na hrazení je těsnicí hranol, ale u pilíře ho kus chybělo. Asi deseticentimetrová škvíra, která měla být utěsněna pytli se škvárou.
Co jste pod vodou prožíval?
Po přisátí mé nohy jsem hned zjistil, že vlastní silou se ven nedostanu. Po prvních pokusech o vyproštění jsem začal pochybovat, že se dostanu živý ven. Začal jsem myslet na dceru a nechával ji pozdravovat. Na to mě kolega vždy přes telefon v přilbě okřiknul, že mě odsud dostanou.
Já jim říkal, že pokud se nesníží tlak vody, tak mě nevytáhnou. Byla to hrozná síla, která mě táhla za nohu. Když jsem si dofouknul suchý oblek, tak za chvilku jsem ho měl opět přilepený na těle. Po vytažení jsem byl ovšem suchý, ale nohou mi musel vzduch z obleku utíkat.
To jste si vážně myslel, že už vás nahoru živého nedostanou, že vám není pomoci?
Že mě zachrání jsem začal věřit, když mi kolega řekl, že začali stavět nornou stěnu a přijeli další potápěči. Nutili mě neustále komunikovat. Čas však utíkal pomalu. Ke konci už na mne šlo pomalu spaní. Ležel jsem se zavřenýma očima. Smrt z podchlazení asi není nijak drastická. Po vytažení na mně všechno rozřezali včetně sucháče, šoupli mě do sanitky a odvezli do nemocnice.
Věděl jste, co se kolem vás strhlo na břehu? Zachraňovala vás spousta lidí.
Na mé záchraně se podíleli pracovní potápěči z naší firmy a později i od konkurenční. Na břehu byli hasiči. Mělo se kolem mě motat snad padesát lidí, ale co se dělo na břehu, nevím.
Jak vám pomáhali pod vodou? Copak ta noha nešla uvolnit ani s cizí pomocí?
Když jsem do telefonu řekl, co se mi stalo, tak za mnou poslali potápěče s lanem. Provlékl mi ho pod pažemi a vlastní silou se mě pokoušel odtrhnout. Celkem směšný pokus. Pak lano připevnil k hupcuku a začal napínat. Stahovalo mi to hrudník a začalo dusit, tak jsem křikl, ať povolí.
Pak jsem si dal lano pod zadek a kolegové znovu napínali, ale lano se mi začalo zařezávat do zadku, tak jsme i tento pokus vzdali. To už utekla nějaká hodinka a přijížděli další záchranáři. Začali stavět nornou stěnu. Potápěči na mně navlékli nějaké hasičské záchranářské postroje a pokoušeli se mě opět vytrhnout. Táhli mě vodorovně, souběžně se zemí. Byl jsem tak našponovaný, že jsem se nemohl nadechnout ani vydechnout, nešlo mluvit. V duchu jsem napočítal do pětačtyřiceti a čekal, kdy ztratím vědomí. Pak ale povolili a já zalapal po dechu.
Další pokus byl, že mě táhli z vody ze šikma a já jen uslyšel, jak mi praskla stehenní kost. To už byly mé nohy necitlivé, bolest jsem necítil. Už si dnes ani neuvědomuji, jestli mě napřed zlomili nohu, nebo mě dusili.
Pak už další pokusy o vytržení vzdali, nechali mě v postrojích a já čekal na dodělání norné stěny. Norma na postavení stěny je šest hodin. Začali ji stavět za hodinu po uváznutí a asi za čtyři byla hotová. Malinko, asi centimetr a půl, nadzvedli hrazení, pod kterým jsem byl uvězněn. Voda začala odtékat, cítil jsem jak klesá tlak. Jakmile voda odtekla, tak mě kluci sundali přilbu, připevnili na jeřáb a vytáhli na břeh. Byl jsem pod vodou pět a čtvrt hodiny.
Když vás vytáhli, byl jste pořád při vědomí?
Po nehodě jsem normálně komunikoval. V nemocnici si pamatuji některé doktory a první sestřičku, kterou jsem tam viděl. Pak následovaly tři týdny v umělém spánku. Od rodiny vím, že mi zkolabovaly plíce. Stav se spíš horšil, než lepšil. Také mi hrozila amputace nohy. Zlomenou kost mi operovali až po šestnácti dnech.
Co bylo dál, kdy jste přišel k vědomí?
Probral jsem se asi po třech týdnech. Pořád jsem byl připojen na dýchací přístroje a mohl si jen dopisovat. Z Ústí do Prostějova mne převezli až po pěti dnech. Cestou vrtulníkem jsem byl pořád připojen na dýchací mašinku. Dali mě opět na ARO a prý jsem dostal otravu krve a čtyřicítky horečky. Měl jsem ovšem halucinace. Po víc jak měsíci jsem byl přemístěn na JIP. Jednoho dne zmizely halucinace a přestal jsem vyprávět pohádky.
Další stanoviště byla neurologie. Tam jsem poprvé začal vstávat. Měl jsem konečně televizi, spoustu návštěv a taky první pivo. Po devíti dnech mě šoupli na tři týdny na rehabilitaci. Tam se cvičilo a učilo chodit o berlích. Díky zátěži přišly i bolesti. Dodnes mě v klidu bolí od kolene dolů celá noha a když sedím, tak tyč ve stehenní kosti mě tlačí a vydržím sedět jen něco přes hodinu. Pak si musím lehnout a odpočinout si.
Šlo nehodě zabránit? Byla to lidská chyba, nebo jednoduše nebezpečí, kterému se při práci pod vodou nedá vyhnout?
Hodnotit situaci je pro mne těžké. Ve chvíli, kdy mě začal brát proud, jsem se měl odrazit a plavat nahoru. To mě však nenapadlo. Čas na přemýšlení jsem neměl. Taky se mě ptali, jestli jsem neslyšel hukot. Neuvědomují si ho. Nikdo mě na nebezpečí neupozornil a asi se to mohlo stát v podstatě komukoli.
 Záchranáři po více než třech hodinách vyprostili potápěče, který uvízl v ústeckých zdymadlech (21. listopadu 2003). |
 Záchranáři po více než třech hodinách vyprostili potápěče, který uvízl v ústeckých zdymadlech (21. listopadu 2003). |
 Záchranáři po více než třech hodinách vyprostili potápěče, který uvízl v ústeckých zdymadlech (21. listopadu 2003). |
