Zatímco před čtrnácti lety dostala Věra Schmidová jako těžce tělesně postižená peníze bez problémů, letos už na finanční pomoc od státu nárok nemá. I když se stále pohybuje jedině s pomocí kolečkového křesla, podle závěrů posudkových komisí těžké tělesné postižení už nemá. Potřebných 80 tisíc korun tedy nedostala.
"Když jsem žádala o příspěvek před čtrnácti lety, bez problémů jsem do ministerských tabulek zapadla. Můj stav se od té doby nezlepšil, naopak se mírně zhoršil, přesto už se na mě posudkoví lékaři dívají jinak. Člověk se těžko brání emocím, když nedokáže pochopit, o jaký tu jde princip," říká dnes jednapadesátiletá žena.
Současná zkušenost Věry Schmidové se zdá ještě nespravedlivější, když znáte její příběh. Do svých 25 let to byla zdravá žena a jako rehabilitační sestra pomáhala stejně postiženým, jako je dnes ona.
V bratislavské nemocnici, kde pracovala, také podstoupila už v té době vcelku rutinní vyšetření, angiografii mozku. Bolela ji hlava a nikdo nevěděl proč. Rentgen cévního řečiště mozku mohl dát odpověď. Jenže tu nakonec nikdo nehledal, Věra Schmidová totiž po vyšetření bojovala o holý život. "Lékaři mi píchli do žil kontrastní látku, která byla v té době už zakázaná. Já potom zůstala šest týdnů v kómatu. Když jsem se probrala, byla jsem ochrnutá."
Dokumentace se ihned ztratila
Oficiální verze byla: Věra Schmidová dostala takzvaný anafylaktický šok, což je život ohrožující alergická reakce organismu. "Faktem ale je, že moje zdravotní dokumentace se okamžitě ztratila. Podobně jako já dopadlo devět jiných pacientů, já jediná to přežila."
Věra by možná nežila, nebýt péče jejích kolegyň rehabilitačních sester. A taky sestry pokrevní, která ji do nemocnice chodila denně krmit. "Učila jsem se znovu mluvit a aspoň trochu hýbat. Dodnes mám ale postižené obě ruce i nohy."
Rodačka z jižní Moravy se před šesti lety s manželem Markem, který je po úrazu krční páteře také odkázaný na invalidní vozík, přestěhovala do Olomouce. Auto, které si za státní příspěvky pořídili, jim sloužilo dlouhých 14 let, i když o příspěvky na nové mohli žádat každých pět let. Až letos se rozhodli, že vůz vymění za nový. A narazili.
"I když v mé zdravotní dokumentaci je napsáno, že můj stav se nezměnil, nemám už podle všeho těžké tělesné postižení, a tudíž ani nárok na příspěvek. Nepomohlo ani odvolání," popisuje Schmidtová.
Stát potřebné peníze dát nechce, tak se na ně složila rodina
Podle ní je poznat, že stát šetří: "Jednak už pár případů proběhlo médii a jednak s manželem známe i dost případů z okruhu našich známých. Aniž by se změnila pravidla, naše žádosti o finanční pomoc začali státní úředníci posuzovat jinak."
Na otázku, co se změnilo, neodpověděl ani mluvčí České správy sociálního zabezpečení Pavel Gejdoš. "Při posuzování zdravotního stavu jsou naši posudkoví lékaři vázaní přesně danou metodikou, kterou musejí dodržet." Jako příklad uvedl, že lékaři zjišťují, které úkony žadatel zvládne bez pomoci.
Faktem však je, že tyto věci se zjišťují při posuzování nároku na příspěvek na péči, ne při žádosti o příspěvek na zakoupení automobilu. U toho záleží na obecném popisu diagnóz.
"Správnost jejich rozhodnutí v tomto případě byla potvrzena hned dvěma odvolacími komisemi," podotkl nicméně Gejdoš, který ženě doporučil podat novou žádost za čtyři měsíce. "Po 1. lednu příštího roku bude v platnosti nová, upravená metodika," dodal. Otázkou je, jestli bude Věra Schmidtová o pomoc státu ještě stát. Při vší smůle má štěstí na rodinu. Ta už jí totiž mezitím na auto přispěla.
