Konečně doma. Za sebou má 500 kilometrů.

Konečně doma. Za sebou má 500 kilometrů. | foto:  Petr Topič, MAFRA

LETNÍ JÍZDA: Zachránil jsem holubího šampiona. Možná půjde do polévky

  • 13
„Dobrý den, neztratil jste holuba?“ zeptal jsem se po telefonu pána, kterého jsem nikdy neviděl, ani o něm neslyšel. „Jo, modropasýho,“ odpoví Jaroslav Hrubý, když mu nadiktuju číslo z kroužku na nožce.

To bylo tak. Odpoledne poté, co jsem se vrátil z focení jesenických kamzíků, jsem se vydal na Praděd. A když jsem se vracel na Barborku pro auto, upoutal mou pozornost holub, který stál u krajnice.

Nebyl to takový ten opelichaný městský, ale okroužkovaný kus s pěknou figurou. Jenže nelétal. Jen tak posedával, turisté ho míjeli a on na ně nijak nereagoval. Nedalo mi to, chytl jsem ho do bundy a spolu s kolemjdoucími odečetli číslo. Zkusil jsem ho zadat do vyhledávače a ten mi vyhodil odkaz na svaz chovatelů poštovních holubů. Tam podle čísla poznali, že patří panu Hrubému, já mu zavolal a slíbil, že mu poslední kilometry zkrátím. V hospodě jsem vyptal krabici a už se veze.

Takže sedím na altánu v Hrabišíně, žvýkám klobásu, kterou mě tu pohostili, a piju kafe. Pan Hrubý čistí okurky na zavařování a povídá. „Stává se to často. Buď zabloudí, nebo vysílením někde přistanou,“ vysvětluje potíže závodních letců. Štěstí je, když najdou dvůr, kde někdo holuby chová. Zdrží se, zesílí a letí dál. Nebo taky někdy zůstanou. „Stalo se mi, že mi holub přiletěl ze závodu z Brém s lístkem z Polska na nožce,“ popisuje běžnou praxi holubářů, kteří si někdy vycházejí vstříc.

583, takové je označení nalezeného holuba. Startoval v sobotu z německého Eisenachu. „Asi se zatoulal s ostravskýma,“ konstatuje pan Hrubý s tím, že letos už přišel snad o dvacet ptáků. Většinu však mají na svědomí dravci, kteří kryti okolními lesy pobíjejí jeho holuby.

Běžně holubi létají trasy 150, 350 nebo 500 kilometrů. Nejdelší závod na tisíc kilometrů z Ostende letěl jeho holub loni. „Jsou to nervy. Samozřejmě, že lavíruju, jestli ho mám pustit, když vím, že bude špatné počasí,“ popisuje pocity chovatele.

„Tím virem jsem nakažený od osmi let,“ vzpomíná, kdy si pořídil prvního holuba. Na statku nedaleko odsud, kde vyrůstal, o ně nebyla nouze. V současnosti má nějakých sedmdesát kusů. Rád by se dostal na padesát, potřeboval by omezit chov. No, zdá se, že mu v tom zdárně pomáhají dravci.

„To se uvidí, za jak dlouho se dá do kupy. Některý je v pořádku hned, jinému to trvá,“ popisuje nejbližší rekonvalescenci zbloudilce. Během letu holubi ztratí až třetinu své váhy. „Musím probrat jeho původ a rozmyslet se, jestli si ho nechám, nebo jestli půjde do polívky,“ rozvažuje možnosti. Rodokmen má prý dobrý, jeho děda, byť patnáctiletý, má stále místo v holubníku. Výborně totiž závodil a pořád ještě mívá mladé.

Já mu cestu domů zkrátil o nějakých šedesát kilometrů. On těch svých pět set letěl čtyři dny, já aktuálně ujel od 13. července 4 000 kilometrů. Taky bych si nejraději někdy sedl na kraj cesty a svěsil křídla.


Video