Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

LETNÍ JÍZDA: Kdo tady chce pracovat, musí vynést alespoň dvacet kilo

  8:45aktualizováno  8:45
Jak se žije na nejvyšším vrcholu Česka? Dalibor Blaha tam jako provozní České poštovny Anežka tráví většinu dní v roce. A v místním obchodě se otáčí dnem i nocí.

Poštovnu na Sněžce už čtvrtým rokem vlastní rodina Blahova. | foto:  Petr Topič, MAFRA

Dal bych za to pivo klidně stovku. Od Úpských rašelinišť jsem pádil a závodil se sluncem a stínem. Nakonec jsem západ stihl. Ale byl jsem úplně mokrý. Pan Blaha, který dělá na poštovně provozního, prodává „géčko“ za 45 korun. „I tak se najdou lidé, co brblají,“ říká.

Je poměrně rázný, takže mu věřím, když líčí, že takové lidi vyzve, že si dole v Peci mohou vzít kletr a vynést nějaké to plato sem nahoru. „Pak můžeme znovu podiskutovat o ceně,“ směje se.

Letní jízda prázdninovým Českem

Může si to dovolit. Cestu s převýšením osm set metrů pravidelně chodí. Nejčastěji v zimě, ale i v létě, když například nejede kvůli větru lanovka, bere batoh a zanáší zboží. A podobné úsilí očekává i od svých zaměstnanců. „Kdo tady chce pracovat, musí být schopný vynést dvacet kilogramů. Holky nevyjímaje,“ dodává.

Na podzim to budou čtyři roky, kdy se s rodinou rozhodl poštovnu koupit. Zájemců prý bylo víc, ale původní majitelka prý hledala někoho, kdo by ji provozoval dál pro lidi. A rozhodla se pro Blahovy, kteří poštovnu přibrali do rodinného podniku. Vzali si úvěr a byť věděli, že se bude dva roky opravovat lanovka a oni nebudou mít jak podnik zásobovat, šli do toho. „Když to vypadalo bledě, řekl otec, že pozveme šerpy, aby nám pomohli nanosit zboží,“ popisuje, jak se zrodil dnes už legendární závod Sněžka sherpacup. Nultý ročník jim pomohl přežít, kamarádi nanosili snad půl tuny zboží do začátku.

Loni měli otevřeno 362 dní

Lidí se tady protočí za den tisíce. Poláků i Čechů. Část jich nahoru fedruje lanovka z Pece, kde v sezoně není problém čekat několik hodin ve frontě. Z druhé strany proudí zástupy Poláků. Původně mě zaskočila strohost, s jakou pan Blaha po telefonu rozhodoval, kdy mám přijít. Nejdřív prý bude mít čas po šesté hodině, možná později. Když odpoledne konečně stanu na vrcholu, pochopím.

Poštovna je plná lidí. Hned za vstupem lidé kupují pohledy nebo občerstvení. V druhé části mohou posedět, pokochat se z terasy rozhledem nebo vystoupat na vyhlídku na střeše. Provozní neustále poletuje, ze skladu naváží zboží do chladicích boxů, úkoluje brigádníky.

Loni měli otevřeno 362 dní. Oficiálně od deseti do čtyř. „Když jsou teď v sezoně lidi, byl bych blázen, kdybych zavíral,“ vysvětluje provozní, který se tu střídá se svým otcem. Ani pak ovšem nezahálí. V rodinné firmě má na starosti distribuci suvenýrů. Jako obchoďák objíždí 450 zákazníků po celém Česku i na Slovensku. V podstatě většina vrcholů u nás je pokryta jejich výrobky. Rodinný byznys prý šlape na plné obrátky. „Část si necháváme dělat v Thajsku,“ přesvědčuje mě pan Blaha, když nevěřícně zírám na figurku Krakonoše za sklem poštovny. „I pohlednice si vydáváme sami,“ chlubí se.

Fotogalerie

Sedíme v osvětlené poštovně, je půl desáté večer. Dveře jsou stále otevřeny, kdyby se objevil nějaký zákazník. Pan Blaha otevře víko v podlaze a dává mi nahlédnout do útrob poštovny. Příkrým schodištěm se schází do skladiště, kde má i privát. Kuchyň se zařízeným pokojem. Vypadá to útulně, zarazí mě však péřovky na věšáku. Průměrná roční teplota je tady ale velmi nízká. „V zimě minus deset, patnáct,“ popisuje realitu.

V úzkých chodbičkách si připadám jako v ponorce. „Přesně tak tomu říkáme,“ opětuje. „Když je vichřice a už se klepou skleničky, tak se jdu schovat do ponorky. Můj rekord je 220 km za hodinu, co jsem tady byl. Ale to se i stěny chvěly,“ dodává a brnkne o kotvicí lana, kterými je stavba od architektů Martina Rajniše a Patrika Hoffmana stažená. „Musíme je pravidelně kontrolovat. Ale stále drží,“ ubezpečuje. Ještě jdu vyfotit poštovnu s noční oblohou. Pan Blaha uklidil, postupně zhasíná. Je půl jedenácté.

V půl páté mě vzbudí hlasy. První turisté dorazili vítat slunce. Nakonec se jich kolem poštovny motá šedesát. Pan Blaha už v šest zase běhá kolem budovy a připravuje ji na provoz. Má naspěch, musí ještě zajet nakoupit. Povolení na vjezd autem má od Poláků, takže ho čeká padesát a padesát kilometrů. Kmitá jako málokdo. A dalších pár let, než úvěr splatí, nejspíš bude. „Tři a půl roku je za námi, to zvládneme,“ neztrácí optimismus.

Autor:


Pelikán v Rozstřelu: Varování před půjčkami jako u cigaret? Nejsem proti





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.