Vstáváme brzy ráno a máme před sebou den, který nebude pro citlivky. Náš úkol: postrčit angolskou vesnici Epakela aspoň trochu do 21. století tím, že ji naučíme chodit na záchod. Nebudeme to dělat v rukavičkách, i když bychom je potřebovali, protože budeme hodně názorní. Budeme tak názorní, že víc už to snad ani nejde. Použijeme k tomu jednu ošklivou věc.
A vesničané, kteří na nás čekají, když se k nim prohoupáme buší, nemají ani potuchy, co na ně šijeme. Přišly jich desítky. Náčelník, muži, ženy, děti. A taky několik psů. Všude je spousta prachu. Tím hůř. Je vidět, že nás tady potřebují jako sůl.
Ženy začínají tančit. Zpívají a tleskají. Jako by vítaly bohy nebo návštěvu z okresu. My jsme však jen apoštolové suchého WC. Prorokové latríny. Nevím, co ti lidé od nás čekají, ale my jim chceme vysvětlit, že když chodí na záchod tak, jak to dosud dělají, pojídají vzájemně své fekálie.
Víte, že jíte vlastní hovínka?
Simon Cohen z angolské mise organizace Člověk v tísni, který to má všechno na starosti, chce od náčelníka, aby do prachu nakreslil plán vesnice. Je tam kostelík, škola a chatrče. "A kam chodíte na záchod?" "No kam... Do křoví přece." "A kolik lidí tady nemá záchod? Přihlaste se." Les zdvižených rukou. Vypadá to jako pozdrav slunci. Nebo spartakiáda. Aspoň polovina běhá do křoví. Vesničany téma pobavilo. Žertují a smějí se. Simon mi říká: "To je dobré. Zaujalo je to."
Ti bezelstní lidé právě lezou do pasti, kterou na ně líčíme. Náš angolský pomocník Esteveo Ulica se ptá: "A kam chodíte? Tamhle?" Mávne rukou někam do dáli. Paní s dítětem křičí: "Tam ne, tam je to moc daleko. My přece chodíme sem. Tady je to!" A mávne rukou do řídké, vysoké trávy kousek od vesnice. Všichni se smějí, jaké hlouposti ty cizince zajímají.
Esteveo přesně tohle čekal. Všude je to stejné. A už jde do nich natvrdo. "Představte si, že jíte vlastní hovínka. A víte, že obsahují nemoci?"
Simon tomu říká léčba šokem. Je třeba začít drsně. Nejsme tady, abychom dělali přednášku. Chceme je omráčit, aby o tom přemýšleli. Nebudeme je školit a přesvědčovat, nejsme záchodoví misionáři. Zítra by to pustili z hlavy. My je přimějeme, aby záchody sami chtěli. Aby po nich přímo toužili. Tohle byla teprve předehra.
Léčba šokem v igelitu
Teď už má slovo hlavně Esteveo. Ještě si s nimi pohraje. "A když jdete do křoví, čím si vlastně umyjete ruce?" Lidé se téhle dětinské otázce smějí. Vidíte je, přijeli autem, mají i boty, ale tuhle jednoduchou věc nevědí. Pak někdo řekne tu samozřejmost: "No přece listím."
"Listím?" řekne Esteveo. "To máte tedy pěkně špinavé ruce. Pak přijdete domů a jíte s nimi. Mňam, mňam," pomlaskává k tomu. Lidé ztichli. Zpozorněli. Esteveo se blíží k finále: "My teď taky budeme jíst. Kdo by chtěl? No jen pojďte, máme tady rýži a rybu. Neupejpejte se, třeba vy, vy a třeba vy. A vy taky." Do středu tahá dvě ženy a dva muže. Jdou ochotně asi jako vy, když si vás na estrádě vytáhl na jeviště kouzelník.
"Mimochodem," zeptá se, "když uvaříte jídlo, dáte na něj potom pokličky?" "Ne. My pokličky nemáme," řeknou vesničanky. Netuší, že všechno, co řeknou, bude použito proti nim. Esteveo rozdá vidličky a najednou je tam na míse ryba a rýže, které jsme přivezli. Lidé jedí, ale očividně nevědí proč.
Tohle má smyslŘekli byste obyčejný průjem. Ale zatímco se dojímáme nad snímky afrických dětí postižených hladomorem nebo válkami, nesrovnatelně větším zabijákem jsou pro ně banální nemoci způsobené tím, že žijí v prostředí znečištěném fekáliemi. Úmrtnost je vysoká. Dospělí mají větší šanci, ale nemoci je zase stojí peníze, protože nemohou pracovat na poli. Člověk v tísni v první etapě přiměl k postavení latrín obyvatele více než tří set vesnic v zanedbaném středu Angoly, na podzim přijde na řadu dalších tři sta. Protože si lidé postaví záchody sami, udržují je, protože to je jiné, než kdyby jim je někdo dal. Také náklady jsou nízké. Na projektu se finančně podílí i UNICEF a Česká rozvojová agentura. |
A teď to přijde. Esteveo má pomocníka. A ten má úkol, jaký byste nechtěli. Něco přináší v igelitu. Drží to opatrně. Aby se neumazal. Zatímco ti čtyři jedli, pomocník vyrazil do trávy hledat to, co tam některý z vesničanů v soukromí ráno zanechal.
Když dojde k jedlíkům, rozbalí igelit, v němž náklad nese. Položí ho půl metru od mísy s jídlem. Všichni to nevěřícně sledují jako tikající atomovou bombu. Okamžitě se tam začnou slétat mouchy. Hotové rojení. Někdo jim snad musel dát dopředu echo, tak jsou rychlé. Sedají na obsah balíčku. A taky na jídlo.
Není to hezký pohled. Nikdo už nejí. Jedna paní se rozpačitě usmívá, druhá si zakryje tvář a zvedá se. Chtěla by zmizet. Esteveo ji nenechá. "Tak co, jen si ještě dejte! Proč ne? Je to dobré, ne? Jo tohle vám vadí... Ale vždyť takhle to máte každý den. Copak si myslíte, že moucha neuletí deset metrů od vašeho křoví? Tak jezte."
Chuť je přešla. Hlavní rekvizita mizí a Esteveo má vesničany v provazech. Teď je začne zpracovávat krátkými, tvrdými údery. Rychle jim spočítá, kolik "bomb" vesnice zanechá za den v trávě. Vychází to asi na tři stovky. Těch much... "A to jste řekli, že nemáte poklice, abyste přikryli jídlo." Pak počet bomb spočítá za měsíc a vylíčí vesničanům, že jejich výkaly schnou jako bahno, mění se na prach a ten roznáší vítr.
Je to sugestivní. Najednou si všímám, že vítr vane celou dobu. A nese prach. Štítím se ho. Co všechno v něm asi je. Štítím se sám sebe i bloku, do kterého píšu. Ale prach se taky lepí na oslintanou cukrovou třtinu, kterou cucají upatlané děti s nudlemi u nosu. Už jsou celé špinavé, jak si od rána v prachu hrají. Obličeje mají jako mlynáři a ještě na nich sedí mouchy.
Esteveo říká: "Víte, kolik vás to stojí? Proděláváte na tom hodně peněz. Když jíte jídlo, na které sedly mouchy a je v něm prach, můžete být nemocní. Nemůžete jít na pole. Musíte k doktorovi a platíte. Kolik si vezme?"
Vesničané odpovídají jako ve škole, že dva až tři tisíce kwanza. To je zhruba 300 až 450 korun. Pro ně jsou to velké peníze. Jak si to nechávají projít hlavou, dostanou letáky, kde je to všechno v heslech a kresbách popsané. Touží po nich, protože málokdy jim někdo něco dá. Slabikují je soustředěně, jako by to byl návod na výrobu zlata.
"Postavíme si latríny"
Začíná poslední kolo. Simon vytáhne papírky. Na jednom je nakreslený bicykl, na jiném koza, pes, prase. Vrátí se k plánku vesnice a do míst, kam chodí vesničané na záchod, vysype hromadu popela. Je jasné, co představuje. "Podívejte, jak vám zvířata roznášejí vaše výkaly až před domky," říká k tomu Esteveo. "Vy se tomu vyhýbáte, ale zvířatům je to jedno." A Simon to předvádí v praxi, jako by hrál divadlo pro děti: vezme papírek s kozou, nabere popel a sype ho na vesnici. Pak pes, prase, kolo. "Vidíte to? Takhle to je. A v tom žijete." Simon leje na popel vodu a kaše vtéká do vesnice. "Takhle to vypadá, když prší."
Následuje zásadní otázka: "Co si o tom myslíte? Chcete s tím něco dělat? Můžete si postavit latríny. Co vy na to?" Náčelník se chvíli baví s lidmi, ale je vidět, že není co řešit. "Postavíme si latríny." Esteveo vysvětluje, jak se to dělá, že jáma má být hluboká třeba tři čtyři metry, že musí být obklopená stěnami, musí mít zakrytý vchod, aby tam nelétaly mouchy, a taky střechu, aby tam nepršelo. A záchod je třeba uklízet. Každé ráno.
Češi vybudovali v Angole pekárnu |
Ukazuje také zajímavou věc: africké umyvadlo. Vezme plastovou lahev, asi centimetr nade dnem udělá do boku dírku a vrazí tam kus suchého rákosu. Naleje dovnitř vodu a zašroubuje. Voda neteče. Když se chce umýt, povolí uzávěr a voda teče jako z kohoutku. Tak je to prosté.
Přichází čas na dotazy. "Nemáme cihly. Můžeme to postavit z trávy?" ptá se jedna žena a je spokojená, když se dozví, že ano. Nakonec Simon vytahuje největší trumf. "A když celá vesnice bude mít za dva měsíce latríny, dostane od nás ruční pumpu, takže si budete moci udělat studnu a nebudete muset chodit pro vodu daleko jako teď."
Ještě jako drobnou pozornost rozdáváme velké kusy zeleného mýdla, aby bylo vidět, že to s nimi myslíme vážně. Vznikne malá strkanice, ale hned je klid. Ženy si dají mýdlo na hlavy a odnesou si je domů.
Záchodový inspektor
Pro nás to však ještě nekončí. Sedneme do auta a za půl hodiny se stanu inspektorem latrín. Uvidím jich víc než za celý dosavadní život. Ves, kde se to stane, se jmenuje Nhunha, čteno Ňuňa. A člověk tam rychle pochopí, že to celé má smysl.
V Ňuně mají úžasný kostel. Lavice, to jsou vidlice větví zaražené do země, na nichž leží nahrubo přitesané kmeny. Kostelní klenbou jsou nebesa, oltářem je dřevěný kříž z křivých větví. Kostelem právě procházejí tři prasátka. V Ňuně taky mají spoustu pokroku. Simon už tady před časem byl na své záchodové misi, tak jsou tady i latríny. Téměř plný počet.
A mě čeká skoro nadlidský úkol. Musím je osobně obejít a provést inspekci. Malá chatrč obvykle ze suché trávy, majitel vždy sundá hadr nebo kus plechu u vchodu a pokyne rukou, jako by mě zval do paláce. A tak se skloním, vejdu, uvidím díru do země, vylezu a pokývám uznale hlavou. A zase a zase a zase. Naštěstí se drželi instrukcí: nejsou tam mouchy a je tam uklizeno. Žádný puch a kupodivu chládek.
Vypadá to jako komedie, ale jde o vážnou věc. Někdy i záležitost, která rozhoduje o životě a smrti. Postavit latríny, to zní banálně – ale ne v Africe, kde zdaleka největším zabijákem dětí nejsou hladomory a války, ale infekční nemoci způsobené okolím a vodou zamořenými fekáliemi.
Můj záchod, můj hrad
Vesničané hlásí, že jejich děti teď stůňou mnohem méně. "Je to tak," říká Roberto Rivalto, šéf angolské mise Člověka v tísni. "Máme zkušenost, že od chvíle, kdy lidi přimějeme, aby si ve vesnicích postavili záchody, zdravotní stav se tam zlepší. Chceme takhle objet asi tři stovky vesnic. To by mohla být spousta dětí, které přežijí."
Změní to však ještě jednu věc. Pochopím ji, když mě asi už pátý muž tahá za rukáv a já se musím táhnout v horku přes půl vsi, abych ho vyfotil před jeho záchodem. Každý to chce. Přijde, ukáže mi vnitřek, postaví se hrdě před vchod, úplně stejně, jako když se někdo fotí před novým fárem.
Nejdřív se tím bavím, pak mě to skoro dojme. Díra v zemi – a tolik pro ně znamená. Mají pocit, že žijí lepší život. "Když máš záchod, jsi někdo," říká Simon. Augusto Armindu přivede i celou rodinu. Ženu Albertinu a holčičky Belindu, Palmyru a Jalsiru. Jsou pyšní na to, před čím stojí.
