Šestice států mezi Evropou a Ruskem: Chceme, aby měly blíž k Evropě, nebo k Rusku?

Šestice států mezi Evropou a Ruskem: Chceme, aby měly blíž k Evropě, nebo k Rusku? | foto: Reuters

Postavíme před východní Evropou zeď, jako Amerika před Mexičany?

  • 11
Mezi Ruskem a Evropskou unií leží šest zemí. Jak se má Evropa k této "šedé zóně" chovat? Nečinnost je nepřijatelná, píší odborníci na východní Evropu a pokračují: Hospodářská krize tento region ošklivě zasáhla a vnitřní politický chaos a vážné bezpečnostní hrozby situaci dále zhoršují. Politika Evropské unie vůči východním sousedům je navzdory zahájení nového projektu Východní partnerství plná problémů. Evropské veřejné mínění je stále více zahleděné do sebe a tu a tam i protekcionistické.

Idea "Východního partnerství“ (VP) vzešla z polsko-švédské iniciativy počátkem loňského léta. Na poměry Evropské unie tedy byla realizována velice rychle. Nová iniciativa se týká výlučně oblasti na východ od unie – Ukrajiny, Moldávie, Běloruska, Gruzie, Arménie a Ázerbajdžánu – a má být doplňkem Evropské politiky sousedství.

Disponuje malým množstvím nových zdrojů a omezeným rozpočtem na technické projekty (600 milionů dolarů po dobu čtyř let pro všech šest zemí). Idea je taková, že VP vyšle do těchto zemí pozitivní signál, změní atmosféru, ve které se o tomto regionu diskutuje v Evropě, a pomalu ho pomůže vtáhnout na oběžnou dráhu unie.

Mezi Evropou a Ruskem

Rusko tato nabídka rozladila. Také EU má však s touto iniciativou problémy. Například jí dalo obrovskou práci přesvědčit nejvyšší představitele, aby se objevili minulý čtvrtek v Praze. A ti, kteří souhlasili nebyli pro region dobrou reklamou.

šedá zóna

Jejich státnost je slabá, jejich vedení často ještě slabší.

Popularita ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka nedosahuje ani 5 procent, přestože po "oranžové revoluci“ v roce 2004 vyvedl svou zemi z krize.

Gruzínský prezident Michail Saakašvili se po katastrofální vojenské avantýře v srpnu 2008 potýká s domácími protesty. Rovněž Arménie čelí po kontroverzním zvolení Serže Sarkisjana v únoru 2008 protestům, které vedly k zabití deseti lidí.

Prezident Ázerbájdžánu Ilham Alijev zase v březnu 2009 zorganizoval referendum o ústavě, které otevřelo cestu k jeho doživotnímu setrvání v prezidentské funkci.

Nejkontroverznější ze všech však byl a je "poslední evropský diktátor“, běloruský prezident Aleksandr Lukašenko. Bělorusko nebylo dříve ani součástí Evropské politiky sousedství.

Cukrátko?

Premiér Topolánek s moldavským prezidentem Voroninem

Pět let po "velkém třesku“, kdy se EU rozšířila o osm někdejších komunistických zemí na východ od svých hranic, Unii hrozí, že kvůli svému sebeuspokojení a rozvláčnému přístupu ke krizím ztratí přízeň svých východních sousedů. Ti jsou jiní než středoevropské státy, které se dohodly na vstupu do EU v 90. letech. Jejich státnost je slabá, jejich vedení často ještě slabší a navíc postrádají konsensus o svém osudu v evropském rámci, který v Polsku, na Slovensku a v pobaltských státech umožnil prosazení obtížných reforem.

Vinou byrokratického načasování pokládají mnozí lidé na východě Východní partnerství za pouhou reakci EU na globální hospodářskou krizi, nikoliv za strategii šitou na míru jejich regionu. Moldavský prezident Vladimir Voronin například označuje celý projekt za "cukrátko“.

Evropa musí být rychlejší

Demonstrace gruzínské opozice v Tbilisi; duben 2009.

Technokratický důraz EU na strukturální reformy bezpochyby má na region určitý dopad. Všech šest zemí s výjimkou Běloruska dnes s EU obchoduje více než s Ruskem. Politický význam této měnící se ekonomické reality se však blíží nule. Region se každopádně posouvá nesprávným směrem: bezpečnostní napětí a dokonce i války (loni v létě v Gruzii) jsou tam stále častějším jevem a zfalšované volby se rychle stávají normou. Šestice států nemá čas ani chuť spolknout byrokracii EU jediným hltem.

Od roku 2004, kdy se Rusko hrubě vměšovalo do záležitostí Ukrajiny a spálilo si prsty, se této zemi podařilo změnit způsob svého fungování v regionu. Dnes využívá širokou paletu tvrdé i měkké síly, přičemž některým jeho prostředkům se prostředky EU nemohou rovnat – jde například o vojenské základny, které se Rusku podařilo ve všech šesti státech udržet. Kromě toho dělá stejné věci jako EU a dělá je lépe – zaznamenáníhodným příkladem je (nebo až donedávna byl) jeho otevřenější trh práce.

pomoc

Evropa se k šestici zemí mezi Evropou a Ruskem nesmí chovat jako k prázdným nádobám určeným pro vývoz unijní politiky.

Rusko navíc používá méně donucování a více cukru: nabízí hospodářskou pomoc, bezpečnostní záruky a ideologii "svrchované demokracie“, která je pro řadu postsovětských elit lákavá.

Východní partnerství je typickým dlouhodobým technokratickým nástrojem EU. Unie se zavazuje, že pomůže vytvořit "veřejné instituce západního typu“ a transformovat východní ekonomiky prostřednictvím rozsáhlých dohod o volném obchodu.

To je všechno hezké, ale EU musí být rychlejší. Musí ukázat, že jejím posláním je pomoc slabým státům při budování země, překonávání krátkodobých krizí a podpoře demokracie, místo aby se k nim chovala jako k prázdným nádobám určeným pro vývoz unijní politiky. V návaznosti na summit Východního partnerství musí EU iniciovat jednání ministrů vnitra na nižší úrovni, kde se bude diskutovat o migraci, vízech a kontraterorismu, a měla by se snažit i o začlenění Ukrajiny a Moldávie do evropského energetického trhu.

Alternativou je zeď nestability na území, které je koneckonců evropským sousedstvím. Podobně jako v případě Spojených států a Mexika důsledky rostoucích rozdílů v životní úrovni, kvalitě vládnutí a vládě zákona nevyhnutelně prosáknou přes hranice. Východní politika Evropy by tedy neměla být pokládána za jakousi dobročinnost, nýbrž za strategii prosazování jasně definovaných panevropských zájmů.

© Project Syndicate, 2009.

autoři

Andrew Wilson a Nicu Popescu jsou politickými experty na východní Evropu v Evropské radě pro zahraniční vztahy.


Video