Jen několik měsíců poté, co se vrátil z povinné vojenské služby, dostal Miroslav Špaček na starost zajímavý projekt. Psal se počátek 70. let a ve Výzkumném ústavu spojů tým jeho kolegů připravoval systém poštovních směrovacích čísel, který měl pomoci pošťákům dostat dopis k adresátovi bezpečněji než kombinace názvu obce a okresu.
Jako ministerský úředník pomáhal s jeho zaváděním do praxe. Poprvé byla poštovní směrovací čísla použita před 45 lety a přežila dodnes prakticky ve stejné podobě, ač se oddělilo Slovensko nebo se nově uspořádaly kraje.
Kdy se o zavedení poštovních směrovacích čísel začalo uvažovat?
Na konci 60. let. Tehdy chyběli specialisté. Pro třídění zásilek pošta potřebovala lidi, kteří uměli perfektně poštovní zeměpis. To je unikátní dovednost, vezměte si například, že máme desítky obcí se stejným názvem, které leží v různých částech republiky. Na tato místa se těžko hledali brigádníci, kteří by je mohli zastoupit.
Kde se tvůrci systému inspirovali?
Tehdy už podobný systém po užívali v jiných evropských zemích, například v Německu nebo ve Švédsku. Bylo zřejmé, že by mohl pro pošťáky posloužit jako berlička i u nás.
Jak byl systém nastavený?
Republika tenkrát měla deset krajů. Jedenáctá byla Praha, která počtem lidí i zásilek odpovídá minimálně kraji, ta musela dostat také samostatné číslo. Dvanáctá byla Bratislava, také jako hlavní město a částečně určitě i z politických důvodů. Praha dostala jedničku, Bratislava osmičku. Ale pak z deseti číslic zbývalo jen osm a krajů bylo deset. Tvůrci systému to vyřešili tak, že na území České republiky dva kraje spojili pod jedno číslo, konkrétně Jihočeský a Západočeský kraj, které dostaly trojku. Na Slovensku to bylo komplikovanější, tam měli celkem tři kraje. Středoslovenský kraj byl nakonec rozdělen podle toho, jestli se odtud zásilky vozily do sběrného přepravního uzlu v Žilině nebo do Zvolena, jih dostal devítku a sever nulu.
Změnilo se to nějak poté, co se Slovensko osamostatnilo?
Když se Slovensko oddělilo, samozřejmě si nemohli nevšimnout, že jim někdo jiný sedm číslic odkrojil. Od známých vím, že bylo téma nového systému poštovních směrovacích čísel zadané a nepochybně by teoreticky nebyl problém to vyřešit jinak. Už si to ale nikdo netroufl udělat, změna režimu by byla strašidelná. Bůhví kolik let by Slovenskem bloudily zásilky označené dvěma sadami směrovacích čísel. Riziko bylo příliš velké a navíc opravdu není třeba očíslovat každého baču a každý vchod do domu. Systém, jak byl zaveden na začátku 70. let, dává dost čísel nám i jim. Ani když byla Česká republika rozdělena na 14 krajů, tak si na ten systém nikdo netroufl sáhnout, to by byla katastrofa.
Takže první číslo z pěti v PSČ označuje tehdejší kraje. Co to další?
Další označovalo sběrný přepravní uzel a okresní přepravní uzel, je to tak dodnes, i když okresy už zanikly. Poslední dvojčíslí se přidělovalo poštám v rámci okresu, dostaly ho v tom pořadí, v jakém je objížděla auta, která zajišťovala svoz zásilek. Každá pošta tak má své jedinečné směrovací číslo. Pro přepravu z jednoho konce republiky na druhý je ale podstatné první trojčíslí, které označuje, jestli dopis směřuje do Klatov, nebo do Staré Lubovně.
Bylo čísel dost?
Bylo jich dokonce daleko více, než jsme potřebovali. Každý okres měl stanovenou číselnou rezervu. Když Praha pohltila obce v okolí, například Radotín, sáhlo se do rezervy a nebyl problém. Své vlastní poštovní číslo ale získaly i některé velké podniky, které dostávaly hodně poštovních zásilek. Například Česká televize, nepochybně i Mladá fronta. Zásilky, které tyto podniky dostávaly, nešly na dodávací poštu, přímo v přepravě pro ně vytvořili košík a auto je zavezlo rovnou ke konečnému adresátovi.
Na směrovací číslo České televize bych si možná ještě vzpomněla.
Víte, tenkrát byla taková milá věc. V televizi pracoval redaktor Pech, uváděl cestopisný pořad o Japonsku. Na závěr vždy vybízel lidi, aby mu napsali své postřehy. Vymyslel si k tomu heslo, které opakoval: Kdo chce televizi psát, tři jedničky padesát. Tenhle slogan se pravidelně každý týden opakoval a lidé ho slyšeli v zajímavém kontextu. Je to jen drobnost, ale i to přispělo k tomu, že se po spuštění systému směrovacích čísel každý měsíc zvyšoval počet zásilek, které jím byly označeny. Vzpomínám si, že tenkrát bylo přáním všech lidí, kteří se kolem zavádění směrovacích čísel motali, aby byla všude, v každé adrese na pivní lahvi nebo na víčku od jogurtu. Podívejte se dnes, až na výjimky jsou opravdu všude.
Stále si toho všímáte?
Teď už tolik ne, ale byly doby, kdy jsem to skutečně registroval. Jedno opravdu viditelné místo, kde směrovací číslo nenajdete, ale existuje. Občanský průkaz. Všechno ostatní tam jinak najdete, kde bydlíte, kdy jste se narodili, váš rodinný stav. Takže když jdete na úřad vyplnil formulář nebo se přihlašujete do hotelu, vezmou si občanku, nacionále si opíšou a už vás s tím nezdržují, ale pak se zeptají: A jaké je vaše směrovací číslo? Osobně si myslím, že je to pro poštu dobře, protože díky tomu ze sebe musíme všichni poštovní směrovací číslo čas od času vypotit.
Kdy byl systém směrovacích čísel dokončen?
Práce byla ukončena v roce 1971, pak už se dopilovávaly jen drobnosti, například podniková směrovací čísla. Od 1. ledna 1973 byla poštovní čísla uvedena do provozu. Představovalo to změnu, která se dotkla každého, takže lidé samozřejmě měli spoustu připomínek. Počátky nebyly úplně jednoduché. Vezměte si, že jsme museli obejít všechny výrobce pohledů, tiskárny, ministerstva a další úřady, aby neexistoval například pohled, který nebude mít předtisk pro směrovací číslo, aby úřady v dokumentech neuváděly adresu bez něj.
Co lidem zpočátku vadilo?
Že se to musí učit. Říkali: Ať se to naučí pošta, proč si já mám pamatovat nějaké číslo. V případě obcí, které měly jen jednu dodávací poštu, nešlo o takový problém, ale tam, kde jich měli víc, často ani nevěděli, která pošta jim dodává, jestli je to například karlovarská dvojka, nebo jiná. Na druhou stranu jsme mohli argumentovat obcemi shodného jména, kde ani pošťák nemůže vědět, o který Benešov nebo Lhotu jde. A pak tu byl ještě argument budoucí automatizace, i když o té jsme se ještě neodvážili ani snít. Bez PSČ by se ale třídicí mašiny spustit nedaly.
Ale lidi jste přesvědčili.
Součástí vysvětlovacího procesu bylo, že je to něco za něco. My od vás chceme něco navíc, ale něco vám odpouštíme. Tenkrát bylo podle poštovního řádu závazné uvádět v adrese okres, který si musel každý dohledat podobně jako poštovní směrovací číslo. Tahle povinnost odpadla, nově skutečně stačilo jen poštovní směrovací číslo.
A jak se na změnu dívali pošťáci?
Upřímně řečeno, dívali se na to ze dvou úhlů. Starý svět přepravní elity, to byli znalci, kteří perfektně ovládali poštovní zeměpis do neuvěřitelných detailů. Ti mohli mít pocit, že je nový systém obírá o jejich výjimečnost. Na druhou stranu jejich nadřízení, kteří museli obsadit směnu i během chřipkové epidemie, k tomu přistupovali jinak.
Co to znamenalo v praxi? Pošta od 1. ledna 1973 nedoručovala zásilky bez PSČ?
Pošta každý měsíc hodnotila vzorky zásilek na přepravních uzlech, vedla se statistika toho, jak zásilek s PSČ přibývá. Bylo rozhodnuto, že vlastní technologie zpracování podle směrových čísel se nespustí dřív, než jím bude označeno 80 procent zásilek. Mám za to, že se to podařilo do roka. Pak bylo potřeba novou technologii třídění uvést do praxe, označit nově všechny přepravní tiskopisy, třídnice. Kdo přišel nově, třídil už zásilky ne podle poštovního zeměpisu, ale podle rozpětí čísel, které měl napsáno na třídnici, bylo to jednodušší.
V roce 1974 se podle směrovacích čísel začalo třídit a nakonec se už v roce 1978 rozeběhlo automatické rovnání a razítkování zásilek na centrální pražské poště, o rok později byl dodán zbytek třídicí linky, včetně automatického čtení, to by bez směrovacích čísel nebylo možné.
