Jaké to byly chyby? Zbrojní inspektoři sice v minulosti v Iráku byli, ale Saddám Husajn si z nich dělal legraci. Jejich mandát a možnosti byly absolutně nedostatečné, takže nemohli plnit svůj úkol.
Bushova vláda už nechce tuto zkušenost opakovat. Inspektoři, kteří pojedou do Iráku dnes, pojedou-li tam vůbec, nebudou loutkami, ale budou skutečnými inspektory, snaží se nyní říci USA.
Budou mít nejvyšší možné pravomoci a budou vpuštěni všude tam, kam ukážou prstem. Irák už nebude říkat, kde je dovoleno a kde ne. Bude ochotně a plně spolupracovat, odkrývat Saddámovy paláce a tajné bunkry, vojenské továrny i fabriky "na výrobu sušeného mléka".
Už se nebude smlouvat, diskutovat, podmiňovat. Zajistit to má v nejbližších dnech příslušná rezoluce Rady bezpečnosti OSN. V podstatě to je fér jednání. Jestli nemá Irák co skrývat, pak se nic neděje a všechno dobře dopadne. Problém je v tom, že už všichni dopředu víme, že tento vysněný scénář je holou utopií.
Je to od Ameriky tak trochu podraz. Představa, že Saddám odkryje svá tajemství, je stejně absurdní jako naděje, že by se mohl dobrovolně vzdát moci. Irácký diktátor nebude inspektorům pomáhat v jejich činnosti, ale bude ji naopak podkopávat. Kdyby dělal opak, znamenalo by to, že by popřel sám sebe. Říkejme tomu tedy poslední zkouška, i když už předem víme, jak dopadne. Ale nebylo by fér to nevyzkoušet.
