Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

DOKUMENT: Poslední novoroční projev prezidenta Václava Klause

  13:53aktualizováno  13:53
Prezident Václav Klaus přednesl svůj poslední novoroční projev ve funkci hlavy státu. Přinášíme ho v nezkráceném znění. Mezititulky jsou redakční.

Prezident Václav Klaus před svým posledním novoročním projevem. | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Vážení spoluobčané,

dovolte, abych Vás z Pražského hradu v první den roku 2013 jako každoročně pozdravil a do nadcházejících dvanácti měsíců Vám popřál zdraví a štěstí v osobním životě a naší zemi politickou a ekonomickou stabilitu a tolik potřebnou svornost občanů.

Po celé uplynulé desetiletí jsem v tento den přicházel do své pracovny se zcela výjimečným pocitem. Ne proto, že je zaplněna kamerami, technikou a televizními pracovníky, ale proto, že první den roku – snad více než jakýkoli jiný – vnímáme jako cosi zvláštního. Chceme věřit, že se uzavřela jedna kapitola našich životů a že ta začínající bude jiná a lepší. Tato naděje je potřebná. Proto jsem se i já v novoročním projevu vždy pokoušel nalézat zrnka realistického optimismu. Začít nový rok s novým odhodláním a s novým úsilím je lepší, než přispívat k šíření nedobré nálady.

Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala. Již několik let však přešlapujeme na místě, což lidé cítí a různí našeptávači špatných nálad a namyšlení samozvaní spasitelé se toho snaží využít pro své cíle.

Dejme si na to pozor. Těmto lidem o skutečné zlepšení života v naší zemi nejde. Jde jim o zvyšování neklidu a o zpochybňování našeho demokratického politického systému. Drtivá většina z nás si – na rozdíl od nich – parlamentní demokracie velmi váží. Mezi námi ještě žijí ti, kteří pro demokracii a naši republiku nasazovali své životy.

Při vší, v mnohém oprávněné kritičnosti si buďme vědomi základních faktů. Výkon naší ekonomiky, tedy to, co jsme za posledních 10 let vyprodukovali, rozdělili si a spotřebovali, vzrostl o 35 %, zhruba o třetinu, což je více, než je dlouhodobý historický průměr.

Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější nejsme. Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a ne příliš hezkými událostmi na politické scéně, jak – mimo jiné – ukázal poslední předvánoční týden, i rozdílným vývojem uvnitř tohoto desetiletého období.
V jeho první polovině u nás probíhal relativně rychlý ekonomický růst, dnes už poněkud pozapomenutý. Ve druhé polovině došlo k jeho zastavení. Že podobným způsobem zůstala stát na místě i řada dalších zemí Evropy, důvodem k jakékoli radosti či škodolibosti u nikoho rozumného není a být nemůže.

Mezi vládou a opozicí je propast

Před deseti lety měly souboje mezi vládou a opozicí rozměr v demokratickém světě obvyklý. Stejně tomu bylo i s mírou spokojenosti či nespokojenosti občanů. Byla taková, jako tomu bývá v každé svobodné zemi, kde radost a spokojenost nejsou povinné a nespokojenost není zakazována.

Dnes je situace jiná. Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají statistické ročenky.

Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěříme si.

Vláda má jen malou většinu, je nesourodá a nestabilní. Má kvůli tomu spoustu starostí sama se sebou. Opozice je negativistická, nepřesvědčivá a realistické řešení problémů nenabízí. Veřejnost je dnes a denně mediálně bombardována katastrofickými zprávami a začíná být apatická a bez zájmu. Jako houby po dešti rostou navýsost populistické, řešení nepřinášející iniciativy, které si vystačí s lacinou a většinou jen povrchní kritikou. Neklid mezi nás vnáší i evropská dluhová krize a zaostávání v soutěži s těmi zeměmi, které Evropa ještě před nedávnem za svého konkurenta vůbec nepovažovala. Jsou to země, kde se stále ještě tvrdě pracuje.

Ekonomika je přibrzďována tíhou domácí, tedy námi samotnými vytvářené byrokratické regulace, do sebemenších detailů zasahujícími příkazy a zákazy a zcela neúnosným počtem pro každou maličkost požadovaných papírů a razítek. To, co si na sebe vymýšlíme sami, stojí na mohutné základně nejrůznějších povinných evropských pravidel a norem, které se zdravým tržním prostředím a často i zdravým rozumem nemají moc společného.

To není všechno. I přes zpomalení či úplné zastavení ekonomického růstu nepřestává být považována za jakoby samozřejmou představa o oprávněnosti stále se zvyšujících nároků všeho druhu a pro každého a jejich odtržení od práce a výkonu. To nelze zajistit, leda na dluh.

Dejme si předsevzetí

Příčiny toho všeho hledejme v našem myšlení, ve ztrátě respektu k poctivé práci, v hluboké degradaci úcty, kulturnosti i chování nás samotných i světa kolem nás, v nekritickém obdivu k povrchnosti, okázalosti a líbivým gestům a ve ztrátě odvahy tyto jevy správně pojmenovat a vystavit se vulgární kritice a atakům, které současný elektronický věk dělá tak snadnými.

Uskutečnit změnu není a nebude snadné. Nezajistí ji lepší či horší volba prezidenta, poslanců a senátorů, hejtmanů i starostů. Nepovede k ní obměna jednoho či více ministrů. Ti všichni mohou fungovat lépe či hůře než ti předcházející, a kéž by platilo to první, ale skutečnou změnu mohou přinést jen věci daleko zásadnější – návrat ke starým dobrým hodnotám, tradicím, návykům, ale i povinnostem, které pod heslem modernosti a pokroku tak nezodpovědně znevažujeme a opouštíme. Pusťme se do změn tohoto typu co nejdříve. Mají tu výhodu, že je může každý začít dělat sám u sebe.

Nezapomínejme na to, co je tak důležité v každé obtížnější době, a tím je udržení naší národní soudržnosti a v rámci ní přirozené solidarity a pocitu spoluodpovědnosti za ostatní: uvnitř rodin, uvnitř obcí, uvnitř státu. V rychle se měnícím světě žádnou větší jistotu než tuto nemáme. Na Nový rok si dáváme předsevzetí. Dejme si každý za sebe alespoň toto jedno a udělejme každý den něco malého pro to, aby nezůstalo jen nenaplněným přáním.

Vážení spoluobčané, dnes uplynulo 20 let od chvíle, kdy se na mapě světa objevila samostatná Česká republika. Dovolte mi, abych před zakončením svého projevu oznámil, že jsem se rozhodl při příležitosti tohoto výročí vyhlásit dílčí amnestii, která vstoupí v platnost 2. ledna. Její přesné znění je v této chvíli dáváno na naše webové stránky (znění amnestie najdete zde).

Dovolte mi, abych Vám jako prezident republiky z tohoto místa naposledy popřál úspěšný a dobrý rok!

Autor:






Hlavní zprávy

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.