KDYŽ ZVOLÍ ŽIVOT
• Útěk do poslední bašty.
Možná, že Saddám už dávno není v Bagdádu a uchýlil se do rodného Tikrítu na severu. Podobně jako se nacisté chtěli stáhnout do "alpské pevnosti" jako do posledního pásma vzdoru, odborníci tvrdí, že Saddám se pokusí o závěrečnou obranu až v Tikrítu. Pochází odtud i většina jeho nejvěrnějších mužů. Oblast je mu zcela loajální a v posledních měsících tam byly provedeny různé opevňovací práce. Po dosavadních zkušenostech z války se však nezdá, že by "pevnost Tikrít" měla šanci vzdorovat. Pokud by se tam však Saddám chtěl vypravit až teď, bylo by to obtížné, neboť silnici s Bagdádem už kontrolují Američané.
• Odchod do exilu.
Tato možnost je nyní spíše jen teoretická. Američané mu vyhnanství nabízeli před válkou, ale jejich nabídka už neplatí. Nyní chtějí vítězství i Saddáma. Existuje však ještě jedna teoretická šance. Před válkou se hovořilo o tom, že by Saddám mohl protahovat bitvu o Bagdád tak dlouho, až by utrpení civilistů a ztráty Američanů donutily George Bushe přistoupit na jednání o příměří, jehož součástí by byl i Saddámův exil. Nabízely jej tehdy země jako Saúdská Arábie či Jemen. Ale byla by to pro Saddáma nejistá cesta, neboť by nebyl pánem svého osudu, mohl by se například stát terčem atentátu.
• Zmizení v cizině.
Irácký prezident by mohl alespoň na čas vyváznout, kdyby našel úkryt v cizině nelegálně. Zkoušet by to mohl nejspíše v nějaké okolní arabské zemi, kde se těší sympatiím mezi řadovými obyvateli či různými teroristickými skupinami. To je především případ Palestiny a Sýrie, i když i v jiných státech, například v celkem prozápadním Jordánsku či Egyptě, má řadu sympatizantů. Úkryt by mohl teoreticky hledat na Kubě či v Severní Koreji, avšak to je v současné době již technicky neproveditelné. I útěk do sousední země by byl mimořádně náročný, avšak nezapomeňme, že Saddám na počátku 60. let uprchl z iráckého vězení do Egypta. A vzpomeňme koneckonců na Usámu bin Ládina. V takovém případě by Saddámovi rozhodně pomohla "zaručená zpráva" o jeho smrti.
• Kapitulace a soud.
Zachránit holý život by si Saddám mohl tím, že by oficiálně kapituloval a vzdal se do rukou vítězných mocností. Ty by pod silným mezinárodním tlakem mohly být donuceny uspořádat soudní tribunál, který by jej teoreticky mohl odsoudit "jen" na doživotí. V takovém případě by na sebe Saddám poutal pozornost arabského světa a jeho aureola mučedníka by dále rostla. Spojenci proto takový vývoj nechtějí za žádnou cenu připustit a budou se pokoušet Saddáma zabít anebo odsoudit sami na základě obvinění z válečných zločinů.
KDYŽ ZVOLÍ SMRT
• Smrt v Bagdádu.
Adolf Hitler chtěl v dubnu 1945 padnout na troskách Berlína, neboť z jeho pohledu to byl v dané chvíli nejlepší způsob odchodu do historie. Zdálo se mu to výhodnější a přijatelnější než pokus o útěk. Totéž si nyní může myslet i Saddám. Vždy toužil být postavou, o níž se budou vyjadřovat Arabové s úctou, jakýmsi novodobým Saladinem, vítězem nad křižáky. Proto je pro něj nakonec lepší padnout na troskách říše, než se nechat natáčet televizemi jako zajatec a troska. Svoji roli by sehrála i obava ze ztráty tváře, což je v arabské kultuře, založené na mužnosti, cti a statečnosti, nesmírně důležitá věc.
• Prásknutí dveřmi.
Je to varianta "hrdinské smrti" na troskách Bagdádu. Může se stát, že Saddám Husajn bude chtít vstoupit do historie jako muž, která sice prohrál, ale aspoň s sebou vzal spoustu nepřátel. Odborníci se zvláště před válkou obávali, že irácký diktátor se proto v okamžiku, kdy si uvědomí neodvratnost porážky, rozhodne nasadit zbraně hromadného ničení. Chemické zbraně by přitom dosáhly efektu ihned, zatímco biologické, jež působí až po delší době, by byly posmrtnou pomstou. Otázkou však je, zda Irák tyto zbraně opravdu má. Se zmenšením režimem kontrolovaného území se pronikavě snížila možnost je použít. Proto je tato vyhlídka stále méně pravděpodobná.
• Tichá sebevražda.
Je to pravděpodobné vyústění situace, kdyby nevyšel scénář "úprk" či "poslední bašta". Dá se předpokládat, že ačkoli irácký prezident dosud netrpěl sebevražednými sklony ani si neliboval v apokalyptických vizích odchodu ze světa jako Fidel Castro, v případě zahnání do kouta by raději zvolil tuto možnost, než aby se nechal potupně zabít. Varianta sebevraždy by byla logičtější, kdyby irácký prezident (stejně jako v roce 1991) věřil tomu, že se mu podaří v boji se spojenci uspět a neunesl potom tíhu zklamání.
