Tou první prózou je Druhé přistání v Mexiku, text svým laděním typický pro pozdní tvorbu "poslední pražské německy píšící autorky", jak byla Reinerová označována. Jde tedy o dílo vzpomínkové, o rozsáhlejší črtu, v níž spisovatelka - na základě pozvání a cesty do Mexika roku 1993 - propojila svoji současnost s válečnou minulostí, kdy se roku 1941 ocitla nedobrovolně, ale vlastně nakonec ráda v mexickém exilu, protože díky němu se vymanila z deportace ve francouzském lágru a z přežívání v přístavu Marseille; na evropském kontinentě by rasově "nekorektní" Reinerovou nejspíš čekala smrt.
o knizeLenka Reinerová: Lodní lístek. Přeložila Olga Walló. K vydání připravila Viera Glosiková, editor, grafická úprava a sazba Joachim Dvořák, fotografie na obálce a frontispisu Milada Fišerová. Labyrint, Praha 2009, 96 stran, doporučená cena 185 korun. |
Druhé přistání v Mexiku autorka napsala zřejmě v devadesátých letech. Ovšem ediční poznámka v knize schází, což je škoda a chyba. Takže až v článku v Hospodářských novinách, který tam publikovala Viera Glosiková, jež obě prózy připravila k nynějšímu knižnímu vydání, se alespoň dočteme, že titulní Lodní lístek zveřejnila Reinerová poprvé - německy - roku 1962. Lodní lístek je zcela jiný typ prózy, jde o delší povídku, o fabulovanou prózu situovanou do francouzského přístavního Marseille roku 1941, kde brněnský lékař Michal Racek čeká, až mu bude zaslán lodní lístek, který mu otevře plavbu do USA. Už tato základní charakteristika obou děl ukazuje, že mezi nimi existuje volná námětová a tematická souvislost: Reinerová v Marseille rovněž čekala na lodní lístek, který by ji - jako smyšleného doktora Racka - "odnesl" z okupovaného kontinentu.
Dát dobrý úmysl svým dnům
Druhé přistání v Mexiku je z valné části variací toho, co Reinerová již vyslovila ve svých předešlých memoárových textech; téměř vše, co se zde objeví jako vzpomínka na dávné časy, na dobu před válkou, během ní a těsně po ní, se objevilo v titulech, které svědomitý nakladatel Joachim Dvořák vydal v sérii titulů započaté roku 2001. Opět tedy - například - novinář a spisovatel Egon Erwin Kisch a jeho mexický příbytek; opět Theodor Balk - manžel Reinerové - a jejich společný poválečný návrat do zbídačené Jugoslávie; či znovu vzpomínky na okamžik, kdy se spisovatelka za oceánem dozvěděla o vyhlazení Lidic. Čtenář, který už poznal autorčiny předešlé tituly, se v Druhém přistání v Mexiku tudíž pohybuje ve světě docela mu známém, doplňuje si touto črtou - faktograficky vzato - jen některé detaily a polotóny.
Při tomto kruhovém pohybu je pak důležitá časově aktuální rovina vyprávění, tedy okolnosti, za nichž Reinerová vzpomíná, podněty, které ji vedou k vnorům do paměti. Tentokrát je to cesta do mexické metropole uskutečněná díky "pozvání na mezinárodní konferenci o kulturním působení německy mluvících evropských emigrantů v Mexiku během druhé světové války". A při procházkách po metropoli spisovatelka porovnává tehdejší a dnešní podobu velkoměsta, ocitá se na místech, kde prožila část mládí. Některé lokality či budovy nachází prakticky v témže stavu, jiná místa stěží poznává. To je po půl století trvající prodlevě normální a pochopitelné.
Zato jedinečné je, že Reinerová tu dokáže srozumitelně, s nevtíravou podmanivostí vylíčit, co při té konfrontaci cítí. Až hmatatelně při tom vyvstává čas. Kupříkladu v této partii: "Nebe nad palácem a nad chrámem katolického boha se postupně vzdávalo noční černi. Zmocnil se mne podivuhodný poklid, pocit, že jsem nikde a všude, že jsem se vymanila z všedního dne a vnořila se do bezčasí. Na tomhle náměstí s temnými obrysy nezaměnitelně důvěrně známých budov, jež bez ohledu na lidi, kteří do nich vcházeli a vycházeli, zůstaly celá ta léta stejné. Cítila jsem za zvuku bubnů drahocenný okamžik, že jsem spojena se všemi těmi lidmi, kteří tu kdysi se mnou žili. Jako bych zase úplně omládla, jako tehdy mnou proudila vůle, abych dala dobrý úmysl svým dnům…"
Dávám se k vám
Titulní Lodní lístek má poetikou nejblíže k povídce Nikomu ani muk, kterou Reinerová napsala česky v roce 1960 a zařadila do svazku Vůně mandlí (2004). Stavy osamění a vykořeněnosti lékaře Racka čekajícího v Marseille na lodní lístek autorka evokuje s naléhavostí a tíhou, jež nemají daleko k existencialistickému ladění. Neznamená to, že by kdy Lenka Reinerová byla existencialistkou, ale lze si nad tím uvědomit, jaké "žité" situace moderního evropského člověka přispěly k formování této filozofie.
Doktor Racek se v sychravém marseillském nečase seznámí s krajankou, dívkou Darinkou. Během vcelku početných schůzek se do ní zamiluje, ale ona je unikavá, připouští si jej k tělu velmi, velmi obezřetně, hovoří v náznacích a často v množném čísle. Když konečně toužebně očekávaný lodní lístek do přístavu dorazí a Rackův odjezd se přiblíží, dojde k tomu, že lékař je pozván – kvůli pomoci jednomu nemocnému člověku – do toho prostředí, které Darinka halila do slovních mlh; do domu na okraji města, v němž sídlí jedno z center odporu. A osamělec Racek, jehož ani v Brně, ani za oceánem nikdo nečeká, se pod vlivem solidarity a odvahy, které u těch lidí cítí, rozhodne s nimi zůstat, přidat se k nim, nechat lodní lístek propadnout.
Lenka Reinerová jako povídkářka měla za to, že příběhy musí mít jednoznačné vyústění, čitelný etický náboj, k jehož průraznosti může přispět i patos. Fabulované povídky nejspíš i kvůli tomu stojí v jejím díle přece jen poněkud stranou, nicméně bez nich by v něm jedna (tu a tam silná) tónina chyběla.
