Na pól dorazil 18. ledna 1912 a našel tam měsíc starý dopis od Amundsena. Scott i jeho čtyři britští druhové byli ostřílení polárníci. Věděli, co je čeká, věděli, že paralelně s nimi se k pólu vydal Nor Roald Amundsen, zřejmě nejschopnější polárník té doby. Museli počítat s tím, že mohou prohrát.
A přece napsali: "Jak se nám půjde zpět, když cesta sem nekončila vědomím prvenství... Co nás bude pohánět, když neponeseme radostnou zprávu?" Jako by nešťastný osud sami přivolali...
O jejich následujících týdnech jsou další zápisky:
Pátek 19. ledna: Zahajujeme cestu zpět. Kilometr za kilometrem odkrajujeme z nekonečné vzdálenosti k lodi.
Středa 24. ledna: Naše postavení začíná být vážné. Orkán nás v poledne donutil zalézt do spacích pytlů.
Čtvrtek 1. února: Evansovi se provalily omrzliny a ztratil dva nehty. Jaké bolesti asi musí snášet...
Sobota 17. února: Evans klečel ve sněhu a měl svléknuté rukavice. Ruce mu už omrzly. Rychle jsme ho dotáhli ke stanu. Ze spánku se už neprobral.
Sobota 3. března: Volám Boha, aby nám pomohl. Máme sice potravin na týden, ale paliva jen na tři dny. Oates už sotva jde...
Pátek 16. března: Oates nás žádá, abychom ho opustili a sami se zachránili. To jsem nemohl dovolit... "Podívám se, jak je venku," řekl, namáhavě vstal, rozhrnul stan a vyšel do strašlivého mrazu a orkánu. Už jsme ho nikdy neviděli.
Čtvrtek 29. března: Bouře nepřestává. 40 stupňů pod nulou...
Paní Wilsonové: Váš manžel zemřel jako statečný, věrný muž, jako nejlepší druh a spolehlivý přítel.
Paní Bowersové: Váš muž zůstal až do poslední chvíle veselý, stále se těšil nadějí, že se zachráníme. Nic jej nepřemohlo - jen smrt.
Mé ženě - ne, vdově: Hrozná bouře nás zdržela a tak způsobila tento konec. Odmítli jsme sebevraždu. Budeme bojovat do poslední minuty. V boji lze nalézt konec, který nebolí. Nechť si náš syn oblíbí přírodní vědy, je to lepší než hry. Nedovol mu zahálet! Ať je snaživým člověkem. Je to zlé - už nemohu psát... Můj Bože... starej se o ty, kdo zůstanou po nás.
Pátrací výprava je našla 12. listopadu 1912. Stan dosud stál. Dva muži leželi se spacáky přes hlavu, jen Robert Scott si jej před smrtí rozepnul. K velké, jednotunové zásobárně jim chybělo asi dvacet kilometrů.
