A myslí si že občané jejich fintu neprohlédnou.
V listopadu do zákona o policejních mzdách propašovali zvýšení svých platů.
Vládní koalice se bila v prsa, že hned zkraje roku své požitky opět zmrazí. Leden je však zatím neobyčejně málo mrazivý - ani po zasedání Sněmovny se nestalo nic.
Opoziční ODS se právem ohrazuje proti zkrácené proceduře, kterou navrhla vláda. Ta má čisté svědomí, neb usiluje o to, co slíbila. A poslanci se mohou těšit z rodinného rozpočtu o něco většího.
Navenek vše probíhá podle ducha i litery zákona. Voliči, kteří považují Sněmovnu za velmi nepopulární těleso, však nemohou nepojmout podezření, že se s nimi hraje vykutálená hra. Zákonodárci jim vlastně vzkazují: Děláme všechno, ale úplně všechno pro to, abychom zůstali chudí, ale nejde to.
Z Ameriky se až k nám dostaly pochybnosti o morálce další skupiny obyvatelstva, která si určuje platy a odměny sama - o velkých manažerech. Lidé žijící v běžných poměrech se pozastavují nad tím, zda odměny v desítkách milionů korun a jinde dolarů jsou přiměřené. Zejména u podniků, které vlastní nebo spoluvlastní stát.
Na rozdíl od topmanažerů nemají poslanci extrémně vysoké příjmy. Dají se srovnat, odečteme-li různé náhrady, s mzdou déle pracujícího lékaře, počítačového odborníka nebo manažera drobné firmy.
Politici mají odpovědnost a lidé od nich právem chtějí perfektní práci a soustředění se jen na ni. Mohli by klidně požadovat víc. Řekněme, že sto tisíc pro poslance, tedy přibližně dvojnásobek toho, co pobírá dnes, není žádná šílená částka - pokud by si zákonodárci zrušili různé prebendy a náhrady.
Větší peníze si však musí odhlasovat a obhájit před veřejností. Holedbat se chudobou a přitom si přidávat je trapné.
