Sto jedna poslanců má Stanislav Gross jen na papíře. A to ještě hodně tenkém.
Proč? Není jisté, zda dohoda mezi sociálními demokraty a lidovci a sociálními demokraty a unionisty je možná. I když si ji straničtí předáci ze srdce přejí.
Jádrem sporu mezi ČSSD a KDU-ČSL jsou komunisté. Pokud chce pan Gross vrátit své straně důvěru příjemců sociálních dávek, musí prosazovat výrazně levicové zákony ve stylu bohatým berme, chudým dejme. K tomu bude potřebovat podporu KSČM.
Člověk však nemusí být tak šikovný politik, jako je pan Kalousek, aby do této pasti nevlezl. Vůdce lidovců chce tedy po budoucím premiérovi slib, že zákony, na nichž se vláda shodne, prosadí díky svým poslancům.
Panu Grossovi to možná není proti mysli, leč levé křídlo jeho strany, jemuž narostly svaly díky vítězství nad Vladimírem Špidlou, to sotva strpí. Toto levé křídlo reprezentované pány Kavanem, Laštůvkou či Foldynou snese ve vládě Unii svobody jen se skřípěním zubů. A to pouze jako otloukánka.
Naopak Pavel Němec může přijít před své kolegy z unie jedině s tím, že dokáže ve vládě prosadit alespoň liberální nátěr. Obrazně řečeno: Gross mu bude nabízet ministerstvo pro rozvoj dětských pískovišť a pro správu veřejných záchodků.
Němec musí požadovat ministerstvo pro správu všech peněz. Najít kompromis, který by byl přijatelný pro levé sociální demokraty a pravicové unionisty, to je ne jako chůze po laně, ale po tenké niti.
Není tedy divu, že pan Kalousek volá po podpisech. Ještě lepší by však bylo, kdyby v této situaci vystavili poslanci svým bossům glejt jako kardinál Richelieu Mylady: "Doručitel tohoto listu učinil, co učinil." Ale pak bychom sněmovnu už nepotřebovali.
