A nikomu to nepřipadá divné, ani poslancům ne.
Ti jsou teoreticky nejvlivnější lidé v zemi. Schvalují zákony a mohou kdykoliv svrhnout vládu.
Prakticky jsou nevolníky stranických sekretariátů. Po čtrnáct let svéprávné existence státu se snaží straničtí předáci omezit vliv poslanců na vládu a předkládané zákony.
Chtějí, aby to, co oni dohodnou, nepodléhalo parlamentní štěstěně. To je logické. Voličům je odpovědná strana, nikoliv její zástupci. Prosazování programu, závazného slibu voličům, nemá záviset na tom, zda se někdo opije a jiný přestoupí.
Ale pozor. Jestliže někoho zavazujeme, aby podepsal program, na jehož základě byl zvolen, přiznáváme, že jsme na přední místa stranických kandidátek postavili buď nezodpovědné děti, nebo vypočítavé lumpy.
Slušný, inteligentní člověk přece bude podporovat svou stranu i bez podpisu. Tak jednoduché to není. Od revoluce jsme byli vždy v situaci, kdy část poslanců měla dobrý důvod si myslet, že jejich lidé ve vládě se odklánějí od programu víc, než je zdrávo.
Cítila to část ODS v objetí s lidovci a i lidovci se cítili silnější stranou dušeni. Opoziční smlouvu, účelový pakt soupeřů, nesli těžce v ODS i v ČSSD. Minimální, stojedničková podpora závisí na tom, že buď unionisté, nebo socialisté strpí ne-li zradu, tak rozhodně deformaci programu.
Bylo to tak za Špidly a bude za Grosse, taktika netaktika. Liberalismus a hodně levý socialismus by k sobě nedokázali splácat ani pejsek s kočičkou ve svém dortu. Pokud by měli poslanci hlasovat podle ústavy, tedy podle svého svědomí, nemohla by dát splácané vládě důvěru buď značná část unionistů, nebo značná část sociálních demokratů.
Podpisy, neústavní, nevynutitelná, a tedy jen zastrašovací praxe, mají řešit paradox, který je geneticky vlastní našemu politickému systému. Místo jednoduché parafy pod bezcenný dokument by měli poslanci najít sílu ke změně zažitých pravidel.
