V roce 1755, na Den všech svatých, se odehrála největší přírodní katastrofa v dějinách Evropy. Zemětřesení doprovázené dvacetimetrovou vlnou tsunami a požárem zahubilo v portugalském Lisabonu až sto tisíc lidí a zničilo asi většinu tamních staveb včetně kostelů. Tato událost postihla okázale zbožné katolické království. I proto prý přispěla k rozpadu víry Evropanů v existenci dobrého Boha, který spravedlivě řídí svět, jež byla už tak nahlodána osvícenstvím.
Tragédie Lisabonu trochu připomíná zničení biblické Sodomy, na niž „Hospodin chrlil síru a oheň“, a tak město „podvrátil“ a „vyhladil“. Z hořícího města se zachránili jen tři lidé: Lot a jeho dcery. Je přitom zajímavé, že Bible chtěla zprávou o osudu Sodomy říci něco zcela opačného, než jak bylo v 18. století chápáno zničení portugalského pobřeží: Bůh je spravedlivý, a právě proto musela Sodoma zaniknout.
Dýmající huť
Příběh je vlastně sepsán stejnou metodou, jakou se dnes píší filmové scénáře – autor splétá dva nezávislé příběhy do jednoho a pomyslnou kamerou sleduje více míst. V tomto případě Mamre u Hebronu, kde zrovna táboří Abrahám, a úrodnou planinu u Jordánu, kde se usadil jeho synovec Lot.
Nejdříve se dozvídáme, že tři Boží poslové v lidské podobě přišli již velmi starému Abrahámovi oznámit, že bude mít syna, jak mu Bůh už dříve slíbil. Než odejdou, řeknou mu také o soudu nad Sodomou. Abrahám pak mluví s Hospodinem a snaží se ho přesvědčit, aby město ušetřil.
Týž den večer přijdou dva z poslů do Sodomy. Když je Lot uviděl, přesvědčil je, aby přenocovali u něj, a připravil jim hostinu. Mezitím se však seběhli sodomští obyvatelé a žádali Lota, aby jim své hosty vydal – zřejmě za účelem jejich znásilnění. Lot jim místo nich nabídl své dvě dcery. To Sodomané nepřijali a snažili se vlámat do Lotova domu. Boží poslové vtáhli Lota dovnitř a agresivní dav ranili slepotou. Pak Lotovi sdělili, že přišli město zničit, a vyzvali ho, aby odešel on i všichni, kdo k němu patří, tedy žena, dcery a jejich snoubenci. Zeťové Lotovi nevěřili a zůstali ve městě. I Lot váhal, až ho nakonec andělé spolu se ženou a dcerou vyvedli ven. Pak Hospodin začal chrlit na Sodomu i Gomoru síru a oheň a zničil je. Jak známo, Lotova žena se navzdory varování ohlédla a proměnila se v solný sloup. (Snad zemřela hrůzou, nebo za trest kvůli škodolibosti.)
Pak pomyslný režisér opět přestřihne k Mamre vzdálenému několik desítek kilometrů. Abrahám se ráno vrátil k místu, kde včera hovořil s Bohem, a uviděl, že z míst, kde ležela města Sodoma a Gomora, „vystupuje dým jako z hutě“. Je to vskutku jako dlouhý širokoúhlý záběr.
Poslední obraz se odehrává v horách za Sodomou, kam se uchýlil Lot s dcerami.
Pravidla sexu a etiky
Čím se vlastně Sodomští provinili? V textu najdeme velmi zvláštní metaforu o „křiku“ který se z města vznášel, takže Hospodin musel sestoupit, aby se na tento hluk hříchu podíval. Ze samotného příběhu však také známe konkrétní údaje: že Sodomští ohrožovali poutníky, že byli násilníci a nacházeli zálibu v nepřirozeném sexu, tedy homosexualitě a znásilnění.
Křesťanská tradice se zaměřila na sexuální aspekt sodomské hříšnosti. Není náhoda, že tělesný styk mezi muži byl ve velké části evropských jazyků nazván právě podle Sodomy. Tato tradice má oporu v mnoha místech Starého zákona, kde je homosexualita Izraelitům přísně zakázána. Také Nový zákon ji zapovídá a novozákonní zmínky o Sodomě většinou směřují k odsouzení obyvatel tohoto města právě za nečistý sex.
Židovská tradice naproti tomu se sexuálním aspektem sodomských hříchů vůbec nepracuje, jako by ho nepovažovala za dostatečný důvod ke zničení měst. Většinou se rabínské příběhy zaměřují na špatné chování vůči potřebným a chudým, přičemž rabíni vymýšleli všelijaké bizarní hříchy, kterých se prý Sodomané dopouštěli. Například podle jedné interpretace byla pomocí včel popravena dívka, která tajně sytila jednoho ze žebráků, ač dávání almužen bylo v Sodomě zakázáno. Tento zdánlivě absurdní motiv má svou zvláštní logiku: říká, že sodomský hřích byl horší, než jsou hříchy z vášně, strachu nebo slabosti, pro které je možné najít omluvu (jinak by musela být zničena asi všechna města) – byla to chladná, neskrývaná, legalizovaná nemorálnost.
Raně novověké Portugalsko obchodovalo s otroky – byl tohle jejich sodomský hřích morální indiference? Dá se možná říci, že na stejném principu fungovaly i moderní totalitní režimy, které z nemravnosti udělaly společenský princip.
Trestaná dítka
Je důležité, že ani Bible, ani pozdější křesťanská či židovská tradice neodsuzují Sodomany za modloslužbu nebo mnohobožství (tak jak to dělá třeba Korán, který Lotův příběh také převzal), nýbrž za porušování předpokládaného morálního zákona, kterému jsou podřízeni všichni lidé. Lot se – na rozdíl od ostatních – takovému všelidskému mravnímu kódu cítil podroben. Pokud se ujímal cizinců a nabízel jim v nepohostinném nebo dokonce nebezpečném městě nocleh, tak se vlastně vědomě stavěl proti místním zákonům ve jménu univerzální morálky. Je to možná nejstarší popsaný projev „občanské odvahy“. Dá se říci, že se tu Lot chová stejně jako sám Bůh – chrání hosty na základě věčného zákona, a Bůh na základě téhož univerzálního zákona odsuzuje ty, kteří se hostům snaží ublížit. Povinnost chránit osamělého člověka v cizím městě – tedy osobu dvojnásob zranitelnou – je tak důležitá, že se vztahuje i na Sodomany, tedy pohany, kteří vládu Hospodina neuznávají.
Biblický autor pečlivě volí slova, aby bylo jasné, že obec musí pykat, k Lotovu domu se seběhnou lidé „ze všech koutů města“, „mladí i staří“. Tón příběhu o nezvratné zkáze města se zdánlivě podobá antickým tragédiím pojednávajícím o osudové kolizi lidského a božského světa, za kterou vlastně nikdo nemůže. A v tom je podstatný rozdíl – biblické pojetí zkázy Sodomy je prodchnuto židovským sklonem přičítat všem osobním i kolektivním katastrofám hlubší smysl. Biblické i pozdější židovské dějiny jsou plné pohrom, které se staly Izraelitům – a všechny jsou uvedeny do nějaké souvislosti s jejich vlastními prohřešky.
Tento „historický masochismus“ pak částečně převzali i křesťané. Mentalita dítka Božího, které je neustále sledováno a trestáno, je zároveň projevem pokory i pýchy. Sodomský příběh, i když se netýká Židů, je součástí tohoto způsobu uvažování.
Tragédie a fraška
Důležitou otázkou je, proč byl zachráněn právě (či pouze) Lot. Sama Bible nám ho představuje jako morálního muže, který se ujal hostů bez přístřeší, dal jim najíst a pak je dokonce i za cenu osobního rizika chránil před Sodomany. Je tu však pár důvodů pro pochybnost. Ten první důvod souvisí už s tím, že dobrovolně bydlel v Sodomě. Jak se tam dostal? To víme, protože příběhu o Lotovi předchází líčení toho, jak putoval se svým strýcem Abrahámem. Když se ukázalo, že pro jejich stáda není na jednom místě dost pastvy, Abrahám navrhl, aby se rozdělili, a nechal synovce zvolit si směr. Lot si pro život vybral šťavnaté pastviny „na východě“ – kde dnes leží pustá krajina Mrtvého moře – a to i za cenu, že bude žít mezi velkými hříšníky. (Sodoma je vlastně zástupné jméno pro čtyři zdejší sídla, mezi než náležela i Gomora.)
Druhý důvod je nasnadě: jedním z nejvíce šokujících míst příběhu je okamžik, kdy Lot nabídne davu místo svých hostů vlastní dcery. Řada novodobých autorů věc bagatelizuje. Tvrdí, že jen po orientálsku přeháněl, případně poukazují na nízkou hodnotu ženy ve starověkých společnostech (dcery byly „majetkem“ otce), nebo naopak zvláštní ochranu, které se hostům ve starověkém světě dostávalo. O to zajímavější je, že třeba Talmud dělá z incidentu jednoznačný závěr, že Lot nebyl dobrý člověk. Zachráněn byl jen kvůli strýci Abrahámovi, nikoliv pro svou ctnost, s čímž později souhlasil i přísný Kalvín.
Lot byl za své nešetrné zacházení s vlastními dcerami zesměšněn i v Bibli. Po útěku ze Sodomy se jeho dcery domnívaly, že svět byl opět zcela zničen – jako při povodni. Dospěly k závěru, že jen ony mohou zachovat lidstvo, přičemž otcem jejich dětí mohl být jedině Lot. Obě dívky se tedy domluvily, otce opily a souložily s ním, první večer ta starší, druhý večer mladší. Tento incident je vlastně groteskním odrazem jiného poněkud nejasného příběhu. Když se po potopě zachránil Noe, vysadil vinici a opil se – tak jako Lot. Jeho mladší syn mu přitom cosi provedl, co snad mohlo být zneužití nebo kastrace. V obou příbězích hraje roli velká katastrofa, víno a incest. To, co se však jednou událo jako tragédie, se podruhé odehrálo jako fraška. Lot, který své dcery vystavil riziku zneužití, byl sám komicky zneužit.
Synové zplození z incestního vztahu se jmenovali Moab a Amón a stali se dle Bible praotci národů sousedících s pozdějším židovským státem – autoři Genesis jim vlastně zlomyslně přisoudili pochybný původ. Pátá kniha Mojžíšova později Izraelitům přísně zakázala se s Moabity a Amonity mísit. Jenže Bible je plná zvratů, a jak nás informuje kniha Rút, nejenže si jistá Moabitka Rút vzala Judejce Bóaze, ale stala se dokonce prababičkou krále Davida, tedy i předkyní samotného Mesiáše. To už je však jiný příběh.
Obchodník Abrahám
Zachráněným je v příběhu Lot, ale hlavním hrdinou je ve skutečnosti Abrahám. Ještě než Boží poslové dorazí do Sodomy, řeknou Abrahámovi o Božím soudu nad Sodomou. „Mám Abrahámovi zatajit, co hodlám udělat?“ ptá se Bůh sám sebe. Avšak Abrahám položí Bohu jinou otázku: „Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých, vyhladíš i je a nepromineš tomu místu, i když je v něm padesát spravedlivých?“ A pak dodává „skandální“ argument, kterým Boha vhání do pasti: „Copak soudce vší země nejedná podle práva?“
Sodomský příběh však není žádný opovážlivý filozofický traktát, nýbrž zbožná deklarace víry, že Hospodinovy úradky nejsou nahodilé, natož nespravedlivé. Ani Abrahám by nemohl splnit své dějinné poslání, kdyby takovou důvěru v Hospodina neměl. Bůh souhlasí, že kvůli padesáti spravedlivým Sodomu ušetří. Mezi Abrahámem a Bohem se pak rozvine debata, v níž Abrahám jako pravý orientální obchodník smlouvá a neustále snižuje počet spravedlivých, kvůli kterým by mělo být město ušetřeno. Nakonec skončí u čísla deset, pravděpodobně je přesvědčen, že tolik morálních mužů v Sodomě být musí.
Jak víme, v Sodomě se nacházel spravedlivý sotva jeden a ten šanci dostal. Ale důležité je v tomto ohledu něco jiného. Abrahám mohl žádat záchranu spravedlivých z hříšného města a i za to mohl vstoupit do duchovních dějin Západu i Východu. Jak se však posléze ukázalo, on měl jiný úmysl: chtěl kvůli několika spravedlivým zachránit celé město. Vlastně z otázky práva udělal otázku slitování.
Možná to je větší důvod připomínat si Abraháma jako postavu západních dějin, než bylo obětování Izáka: přimlouval se za životy cizích lidí, navíc pohanů, o kterých nadto věděl, jak jsou hříšní a násilničtí. Abrahám měl pocit, že zodpovídá i za ně, pokud se ocitl v situaci, kdy jim může pomoci. Cítil se jako příslušník lidstva, i když se od ostatních vědomě odděloval svou oddaností Bohu a jeho morálním zásadám.
