Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pošel mu pes, tak se rozhodl uletět

  16:29aktualizováno  16:29
Byl v tom kus furiantství a chlapecké touhy létat. Ale také snaha uniknout ze země, kde měl právník Zdeněk Bakule všeho už plné zuby. Po vzoru bratrů Montgolfierů se rozhodl podomácku vyrobit horkovzdušný balon. Trvalo mu to dva roky. Pak ho chytili tajní policisté a poslali do vězení.

Napouštění balonu horkým vzduchem při rekonstrukci. | foto: Muzeum Policie ČR

SPECIÁL: Příběhy železné opony

FOTOGRAFIE: Archivní dokumenty a rekonstrukce

Nejdřív musel přestavět byt. To bylo ve dvaaosmdesátém. Zjistil totiž, že balonové díly jsou tak dlouhé, že se mu do obýváku prostě nevejdou. Zbořil tedy příčku a dva pokoje spojil dohromady. Tady poprvé vystudovaný právník změnil na chvíli povolání - stal se zedníkem.

Ale to bylo to nejjednodušší - muž, který se věnoval převážně netechnickým oborům, najednou musel začít studovat termodynamiku, proudění vzduchu, meteorologii... "Všechno se to muselo spočítat. Nahoře je to totiž jiné než dole. Dole proudí vzduch tak, a nahoře to už nemusí platit," vysvětluje Bakule.

K emigraci se rozhodl poté, co zjistil, že ho v Československu vůbec nic nedrží. Rodinu neměl (tehdy ve dvaaosmdesátém mu bylo šestačtyřicet a byl rozvedený) a pes, jeho jediný přítel, pošel. Vlastně musel být utracen, protože měl kostižer. A když se Bakule nedostal ani na zájezd, ani nezískal povolení k obyčejné cestě do Jugoslávie, bylo rozhodnuto. Uteče za železnou oponu.

Co tak zahrabat se do uhlí...
Původně ho vůbec nenapadlo, že by se kvůli tomu měl stát vzduchoplavcem. Zkoumal tři možné cesty, které připadaly v úvahu: po zemi, pod zemí a vzduchem.

Napřed uvažoval úplně neromanticky: "Zjistil jsem, že se odtud vyváží výrobky ven a proclívají se ve fabrice. Tak jsem zkoumal, jestli není možné se nechat 'přibalit' k tomu výrobku. Nebo zda nejde projet vlakem. Jestli nejde skočit do vagonu a zahrabat se do uhlí..." vzpomíná.

Ale tudy cesta nevedla. To zjistil velmi brzy. Takže nezbylo než se stát romantikem: rozhodl se oponu přeletět. ("Byl v tom i ten klukovský sen: vyletět a zmizet pryč..." řekne později). Tedy uletět. Ale jak? Nejdříve přemýšlel o rogalu, ale zdálo se mu to moc komplikované. Navíc nenašel vhodný kopec, z něhož by vzlétl tak, aby mohl nerušeně přistát za drátěnými zátarasy.

Takže nezbylo než jít do technické knihovny a začít si půjčovat literaturu. Začal s knihami o průkopnících balonového létání: bratrech Montgolfierových z Francie, kteří první sestrojili horkovzdušný balon a také v něm úspěšně vzlétli. To bylo v roce 1783.

Kolik plynu si žádá svoboda?
Jestliže hnacím motorem obou francouzských vynálezců byla touha po vědění, hnacím motorem Bakuleho o dvě století později byla touha po svobodě. Skutečným otcem jeho balonu byl komunistický režim. Byl to on, kdo donutil absolventa právnické fakulty koupit si šicí stroj a po nocích sešívat šusťákové díly ve tvaru půlměsíce a měsíce čekat, až dají dohromady balon - montgolfiéru.

Nikdy na to nezapomene: těch dílů bylo totiž kolem třiceti. "Naučil jsem se šít na stroji, musel jsem to kvůli utajení dělat sám, to bylo nejhorší. Taky jsem nevěděl, jakou látku pořídit, jak udělat švy, aby byly dost pevné," popisuje Bakule.

Že jedinou vhodnou (a v komunistickém systému nedostatkového zboží i jedinou dosažitelnou) látkou je šusťákovina, zjistil brzy. Horší bylo ji získat. Kupoval ji po kouskách, aby nevzbudil pozornost. Čím menší byly díly, které se odvážil koupit, tím více práce měl s jejich sešíváním. "Zjistil jsem, že švy by měly být jako u riflí. Jedna kamarádka mi poradila jak to udělat."

Jenže sestrojit balon nestačilo. Ještě musel sestavit plošinu, na které by se udržel, a také zařízení, které by "vyrábělo" teplý vzduch. Tedy plynový hořák s bombou. A to bylo složitější, než si původně myslel.

I obyčejná propanbutanová bomba byla v přídělovém systému osmdesátých let pro normálního smrtelníka obtížně dosažitelná - bombu nešlo normálně koupit. Člověk si o ni musel zažádat a pak se plnila tak, že se vyměňoval kus za kus - tedy prázdný za plný jako u sifonových bombiček. Sotva bombu sehnal od známého, byl tu další problém: kolik vlastně potřebuje plynu? Bude ta bomba vůbec stačit? A naopak, nebude ho příliš plná bomba zbytečně zatěžovat?

Nakonec se ukázalo, že je to klíčová otázka - a také nejsložitější. Šlo to však spočítat. Chtěl stoupat přibližně jednu hodinu a pak se pomalu snášet do svobodné země (dovedete si představit krásnější únik do jiného světa?) a tam přistát. To už nebude potřebovat samozřejmě plyn žádný. Takže se pustil do výpočtů. Papírů prý tehdy popsal hory. Ty později zabavila tajná policie. Dokázal by to spočítat ještě dnes? Těžko.

"Vzpomínám si ale přesně, nakonec jsem spočítal, že bude potřeba třiatřicet litrů plynu," říká Bakule. Některé jeho výpočty se však úplně neztratily - i komunistická tajná policie (stejně jako předtím německá a rakouská) měla ráda pořádek. Takže nakonec část jeho spisu zůstala uchována v archivu dodnes. Když minulý týden Bakule viděl po osmnácti letech své (dávno zapomenuté) nákresy a výpočty, okamžitě je poznal. "To jsem psal," řekl. Ale skicu (zřejmě šlo o konstrukci plynového hořáku) už přesně rozklíčovat nedokázal.

Let se nakonec nekonal
Tehdy přišla ta velká chvíle. Balon byl po dvou letech práce hotov a nezbývalo než jej vyzkoušet. Vybral si k tomu místo nedaleko Plzně, v lese, aby balon nebylo odnikud vidět. Přivezl ho tam autem.

Původně plánoval, že po této zkoušce (pokud dobře dopadne) bude následovat ostrý let za svobodou. Ten se měl odehrát v jižních Čechách, v okolí Novohradských hor, kde kvůli příznivějším meteorologickým podmínkám byla větší šance, že jej vítr zanese nad Rakousko. Na jaře tamní větry totiž vanou zpravidla od severu na jih. Mělo to být vpodvečer nebo k ránu. Ve výšce vypne hořák. A bude klesat k čáře.

"Do 500 metrů výšky to jde velmi rychle. Může to trvat tak dvě minuty. Kdyby mne pak viděli a stříleli, v té výšce se už špatně trefí. Samozřejmě mohli by trefit balon, ale to jsem se nebál, těch děr by muselo být hrozně moc, aby balon spadl," popisuje Bakule.

Jenže nikdo ani střílet nemusel. Když amatérský balonový konstruktér chtěl své dílo u Plzně vyzkoušet, netušil, že bude mít diváky. Nikoho nezval, zvlášť ne ty v uniformách. Na jednoho vzduchoplavce jich bylo asi patnáct. (Na druhé straně - obecenstvo bratří Montgolfierů bylo přece jen početnější. Ale tehdy se bylo na co dívat.) Vytáhli náramky.

Balon byl zabaven ve prospěch republiky, aniž se vznesl jediný metr nad zemský povrch. Bylo po dobrodružství. Když se vzduchoplavec domáhal později, aby jej policisté nechali balon alespoň vyzkoušet, vysmáli se mu.

A přece nakonec letěl!
Jak na něj vlastně přišli? "Když jsem potom seděl čtyři měsíce ve vazbě, měl jsem čas o tom přemýšlet. Víte, udělal jsem spoustu naivních kroků. Volali mi neznámí lidé v noci, na chodbě a na ulici jsem potkával neznámé lidi - pak jsem je poznal u zatýkání," popisuje Bakule. Navíc měl podezření, že byl odposloucháván a že (to později věděl jistě) sledovali jeho auto.

Možná ho však měli pod kontrolou od té doby, co se před lety pokusil přejít zelenou hranici z Maďarska do Jugoslávie. Maďarští policisté jej tenkrát chytli, a když jej nechali samotného v cele, snědl okopírovanou mapu pohraničního pásma. Myslel si, že to tím tehdy skončilo, ale zřejmě se mýlil.

"Vyčítám si, že jsem nebyl víc obezřetný a že jsem jim dal šanci. Škoda, že se mi to nepodařilo. Že jsem se nepodíval shora, z výšky na tu hranici. Rozumíte - postavíte si kolo a nemůžete se na něm ani projet."

Poslali ho do soudní síně a dozorci dávali najevo svůj odstup. Když však členové eskorty zjistili, o koho jde, musel jim popisovat konstrukci balonu. Dali mu (mimořádně) cigaretu a nakonec dostal dva roky.

Po šestnácti měsících za mřížemi ho pustili. Dodnes na to nezapomněl. Ale nezlobí se. "Vzpomínám na to nostalgicky. Člověk se začne dívat na život jinak," říká. Ve vězení trávil čas ve zvláštním oddělení určeném pro politické delikventy a psychicky narušené jedince.

Nevěděl vlastně, do které z těch dvou skupin patří. Řekli mu: "Jen blázen chce utíkat z nejlepšího politického systému na světě." A bylo. Ale po propuštění z vězení potíže neskončily.

Práci nesehnal, a tak bývalý podnikový právník ze Škody stával na závěsných lávkách a montoval na paneláky tepelné obložení. Pak pracoval v přidružené výrobě JZD. Nakonec zažil vše, co se mu nepovedlo v osmdesátých letech.

Když železná opona padla, vyjel okamžitě do Německa. Nabízel Bavorákům pivo a byl spokojen. "To byla fantazie. Ne pro to, co tam vidíte, ale pro ten pocit," říká. Tehdy byl na Západě vlastně vůbec poprvé v životě. Teď už zbývalo, aby se mu splnil poslední sen: pohled z proutěného koše dolů. Před dvěma lety se vznesl horkovzdušný balon nad jihočeskou krajinu. Byl v něm. Poprvé letěl v balonu. Byl šťastný. "Bylo to nádherné. Nezapomenutelné. Skutečně skvělé!"

Příběh z pohledu policejní muzea čtěte zde

Podrobnosti o případu se dozvíte v dnešním díle Příběhů železné opony od 22:05 na ČT1.

Útěky za železnou oponu

V letech 1948-1989 zahynulo na státní hranici při pokusech opustit socialistické Československo celkem 390 lidí.

- 204 zastřeleno
- 90 usmrceno v elektrických zátarasech
- 6 zabito nášlapnými minami
- 90 zemřelo při pronásledování pohraničníky

Z jejich smrti se před soudy zodpovídalo 11 pohraničníků. Tři z nich byli odsouzeni, dva skončili ve vězení.
Autoři: ,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Otázka pro prezidenta, projekt iDNES.cz
Otázka pro prezidenta: Ptáme se, kdy by vítěz voleb neměl být premiérem

Do parlamentních voleb zbývají necelé dva měsíce. Přestože na ně povinnost jmenovat novou vládu ještě nepadne, uchazečů o Hrad se v dalším kole projektu Otázka...  celý článek

Farma Čapí hnízdo Andreje Babiše u Olbramovic na Benešovsku
Policie odmítla poslancům poslat spis na Babiše kvůli Čapímu hnízdu

Policie zamítla žádost mandátového a imunitního výboru o doručení kopie trestního spisu vedeného na šéfa ANO Andreje Babiše a poslance Jaroslava Faltýnka....  celý článek

Doprava u vjezdu nového dálničního úseku D11 přes Kukleny v Hradci Králové je...
D11 stáhla kamiony ze „silnice smrti“, na kraji Hradce je klid před bouří

Dopravní situace v Hradci Králové-Kuklenách u vjezdu na nový úsek dálnice D11 připomíná klid před bouří. Podle místních je jen otázkou krátkého času, kdy ulici...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.