Kunsthistorička Milena Bartlová

Kunsthistorička Milena Bartlová | foto: Michal Sváček, MAFRA

Porotkyně Milena Bartlová: Výběr šéfa Národní galerie je mezinárodní ostuda

  • 10
Dvanáctičlenná mezinárodní komise již 14. dubna vybrala za nejvhodnějšího nástupce Milana Knížáka v čele Národní galerie kunsthistorika Jiřího Fajta. Ministr Riedlbauch však ředitele nejmenoval. "Je to ostuda a znevažování práce komise," říká členka oné komise, kunsthistorička Milena Bartlová.

Jak je možné, že ministr, který dokázal vyřešit situaci v Rudolfinu, ve Státní opeře či České filharmonii, v případě Národní galerie zklamal?
Celý život se pohyboval v hudebních kruzích, vedl Českou filharmonii, takže se orientoval dobře iv problematice Galerie Rudolfinum, která pod filharmonii spadala. NG je něco jiného. Podle mého názoru chtěl řešením situace v galerii získat respekt české kulturní obce, přece jenom jeho předchůdci ji řešit nedokázali. A až za běhu věcí zjistil, že na to, lidově řečeno, nemá.

Sir Charles Mackerras s ministrem kultury Riedlbauchem

Sir Charles Mackerras s ministrem kultury Riedlbauchem

Proto jmenoval mezinárodní komisi?
Ano, a dlouho výběrové řízení působilo transparentně. Pak jsem asi dva týdny před zasedáním výběrové komise v televizi řekla svůj názor na současný stav Národní galerie. A dostala jsem ostře formulovaný dopis, ministr mi sděloval, že jsem si neměla dovolit konfrontaci s Milanem Knížákem. Zasedání komise pak však proběhlo naprosto v pořádku. Tedy až na detail s aparátem ministerstva kultury: původně se mělo jednat v angličtině, ale protože náměstci, kteří na ně měli dozírat, neumějí anglicky, musel být přizván tlumočník.

Jak zasedání probíhalo?
Korektně. Podepsali jsme prohlášení, že nebudeme zveřejňovat nic až do jeho ukončení. Proto spolu mluvíme až teď, kdy ministr výběrové řízení bez vítěze uzavřel.

Jak to, že téměř okamžitě po jednání komise někdo novinářům začal předávat informace?
Ministr si myslí, že to mohli být dva členové komise, které do ní on sám dodatečně jmenoval, Knížákovi lidé. Mluvilo se o tom, že to mohl být Tomáš Vlček. Každopádně ten, kdo informace vynesl, je buď nepochopil, nebo záměrně zkreslil, takže to byly spíš dezinformace. Například ty o způsobu hlasování.

Kunsthistorička Milena Bartlová

Kunsthistorička Milena Bartlová

Bylo komplikované?
Je to údajně systém, který se používá ve sportu a má eliminovat možnou zaujatost. Nařídilo jej ministerstvo. Každý člen komise seřadil kandidáty podle pořadí od prvního do sedmého. U každého uchazeče se pak škrtla nejlepší a nejhorší hodnota, čímž se mělo předejít protekci. Body se sečetly, vítěz jich měl nejméně. Následně jsme hlasovali, zda chceme doporučit jednoho vítězného kandidáta, deset znás doporučilo Jiřího Fajta.

Jaké bylo pořadí kandidátů?

Ministerstvo nepotvrdilo ani jejich jména ani výsledky zasedání komise, že? Tak tedy: Jiří Fajt, Richard Drury, Marek Pokorný, Vít Vlnas, Vladimír Rösel, Milan Knížák a Monika Burian. Mnozí nechápali třeba druhé místo Richarda Druryho. Měl oproti ostatním kandidátům krátký projekt, spíš napsal, že nemá rád projekty, ale jeho vystoupení bylo přesvědčivé, měl vizi. Umím si představit, že oslovil hlavně zahraniční členy, kteří se v našem galerijním rybníčku nevyznají a nejsou zatížení předsudky.

Jméno Vladimíra Rösela skoro nikdo nezná.
Uvedl, že v osmdesátých letech pracoval jako lektor v NG a ministr následně řekl, že tudíž zná její prostředí. Což opravdu znát nemůže.

Jakou práci zastává lektor?
V nomenklatuře Národní galerie je to často student externista, který má na starosti výklady ve výstavách. Do kontaktu s děním uvnitř galerie či s její strukturou nepřijde ani náhodou. Rösel ve svém projektu také zastává názor, že Národní galerie je velmi dobře řízena odborníky a potřebuje spíš manažera či ekonomického ředitele.

Kunsthistorička Milena Bartlová

Kunsthistorička Milena Bartlová

A není to tak?
To je právě problém. Někde vedou takové galerie dva lidé – umělecký šéf a ekonomický šéf. Jejich kompetence jsou vyvážené. Při prvních jednáních s ministrem někdy vúnoru jsme se dohodli, že nový ředitel musí předložit ve svém projektu i vizi transformace, tedy změnu statutu NG právě tímto směrem. V následných propozicích pro vypsaný konkurz se tohle už neobjevilo.

Má tedy galerii vést manažer, umělec, nebo kunsthistorik?
Kunsthistorik. Ostatně na prvních čtyřech místech se v konkurzu umístili právě kurátoři a historikové umění. Umělec to být nesmí.

Proč?
Kunsthistorik umí určit, co je pravý Rembrandt a co je falešný Rembrandt. Je školen speciálně na to, aby poznal kvalitu a hodnotu uměleckého díla a jeho smysl pro dnešek. Umělci mají jiný přístup. A na příkladu Milana Knížáka se to ukázalo velmi jasně. Řadu dobrých kunsthistoriků vyhodil, pohrdá jimi. A podle toho to v Národní galerii vypadá. V roce 2003 si Knížák nechal ještě od ministra Dostála změnit statut Národní galerie. Vyplývá z něj, že galerie nemusí pořádat jiné výstavy než ty ze svých sbírek. To, s čím se Knížák neustále ohání, tedy že se galerie má starat o sbírky a skoro nemusí pořádat výstavy, má zakotveno ve statutu.

Ředitel Národní galerie Milan Knížák a ministr kultury Pavel Dostál při křestu knihy Milan Knížák osobně; Praha, rok 2003

Ředitel Národní galerie Milan Knížák a ministr kultury Pavel Dostál při křestu knihy Milan Knížák osobně; Praha, rok 2003

Není to proti smyslu největší výstavní instituce v republice?
Jistě. Taky se během posledních let v Národní galerii nevystavilo nic podstatného. Jiskřící výstavy nebo ty, které vzbudí pozornost či diskusi, se dělají v Rudolfinu, v Galerii hlavního města Prahy (GHMP) a v Moravské galerii. Ta před pár lety přivezla z Bratislavy výborný Slovenský mýtus, dělala Miladu Marešovou. GHMP má právě teď objevnou výstavu Roky ve dnech, Rudolfinum vystavuje kvalitní neoficiální čínské autory. NG také vystavuje Číňany, ale ty, které země oficiálně protežuje.

Proč je místo šéfa Národní galerie tak politicky exponované?
Před Milanem Knížákem to tak nebylo.

V čem je tedy jeho síla, co může politikům nabídnout?
Nevím. Krajně hypotetické, ale vlastně jediné vysvětlení je to, okterém se mluví nejčastěji: v našich malých poměrech mají malou sílu instituce a velkou sílu osobní vztahy. A Milan Knížák se, jak známo, přátelí s Václavem Klausem. Navíc Národní galerie pořádá rozsáhlé rekonstrukce mnoha staveb, i tam mohou být tlaky zájmových skupin. Politicky je však přece Knížák nepoužitelný, je neřízená střela, vynadá komukoli. Málokteré politické straně se může hodit. Riedlbauchova snaha nebyla snahou ČSSD, která ho do vlády navrhla, ale jeho osobní touha prokázat, že na to má. A prokázal, že nemá.

Prezident Václav Klaus se sešel se šéfem Národní galerie Milanem Knížákem v hostinci U Vejvodů. (14. ledna 2010)

Prezident Václav Klaus se sešel se šéfem Národní galerie Milanem Knížákem v hostinci U Vejvodů. (14. ledna 2010)

Jak může celá věc skončit?
Může přijít nový, osvícený ministr, který jmenuje kandidáta, na němž se shodla komise, tedy Jiřího Fajta. Nebo může být vypsáno nové výběrové řízení, ovšem nevím, kdo by mohl zasedat v nové komisi, když došlo k takovému zdiskreditování její vážnosti. Snad jen kdyby se ministr předem nad rámec zákona zavázal, že bude respektovat její verdikt, jak je tomu třeba v případě slovenské legislativy, a tedy i Slovenské národní galerie, kde byla před pár dny jmenovaná nová ředitelka naprosto příkladě. Ministr Riedlbauch si povolal zahraniční odborníky a vypadá to, že jim ani nepoděkoval, že přijeli, natož aby jim dal vědět, jak se rozhodl – tedy že se rozhodl je nerespektovat.

Dá se ministrův postup považovat za mezinárodní ostudu?
Jistě. Ale není větší než pád vlády během našeho předsednictví Evropské unii nebo faux pas s Kaplického knihovnou.


Video