Proč se ale ženy v očekávání rozhodnou dobrovolně riskovat a rodí bez přítomnosti lékařů, specializovaných pracovišť a moderních přístrojů, to nelze pochopit. Argumenty, že rodit doma je intimní a z hlediska prostředí vlídnější a méně stresující, za argumenty považuji, nicméně nikoliv za pádné.
"Porodnice se ruší, nové nevznikají. Systém je anonymní a to je špatně. Žena přichází do cizího prostředí a ona je pro personál také cizí," obhajuje domácí porody prezidentka Unie porodních asistentek Ivana Königsmarková.
Matka, žena, rodička. Argumenty zastánkyň porodů doma jsou hlavně o nich. Nejde tady ale především o dítě? O jeho zdraví a bezpečí? O co matkám rodícím doma jde? O jejich pohodu, přátelské nesterilní prostředí, nebo o to, aby po devíti měsících těšení se na miminko přišel na svět zdravý človíček, kterému se ti "cizí" (lékaři) pokusí zajistit co možná nejlepší podmínky pro to, aby se mu dařilo?
Může se stát, že novorozenec zemře i v nemocnici. Osud, Bůh nebo příroda prostě z nějakého důvodu rozhodnou, že nedostane šanci. Nedostane šanci žít, ale dostane šanci na život v podobě promptního a adekvátního lékařského zásahu. A nevěřím, že se lékaři nesnaží o život dítěte bojovat.
Těhotná žena, která chce rodit doma, je podle mě sobec. Žije v iluzi, že pro ni bude porod snesitelnější, hezčí a že na něj bude vzpomínat s nostalgií, s jakou by na porod v nemocnici vzpomínat nemohla.
Nejen čerstvý čtvrteční případ však ukázal, že žít v iluzi se nevyplácí a že je jistější vsadit na jistotu. Na jistotu anonymních a cizích bílých plášťů a profesionálně vybavených porodnic.
