Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jak se vyrovnat s umíráním a problémy stáří, radí čtenářům gerontoložka

  15:08aktualizováno  15:08
Na koho se obrátit o pomoc při domácí péči o staré rodiče? Co si počít, pokud ve stáří nikoho nemám?Jak předcházet Alzheimerově chorobě? Na otázky čtenářů odpovídá gerontoložka Iva Holmerová v posledním díle seriálu iDNES.cz Umírání v Česku.

Ředitelka Gerontologického centra Iva Holmerová (4. 7. 2014). | foto: MAFRA

Přečetl jsem toho dost o Alzheimerově chorobě, ale přesto bych se znovu rád zeptal, jak jí lze předejít. Co by člověk měl anebo neměl dělat? (Václav Bosek)
Důležitá je zdravá životospráva, zdravá strava, dostatek pohybu a duševní aktivity a vyvarování se škodlivým návykům, zejména kouření. To ale platí pro snížení rizika Alzheimerovy choroby v populaci. Ke snížení individuálního rizika také dochází, ale zde je velká variabilita. Přesto nelze na prevenci rezignovat a je to zatím to jediné, co pro sebe můžeme učinit.

Umírání v Česku

Závěr seriálu iDNES.cz

Umírání v Česku

Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené, ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přinesla sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku.

Internetovou poradnou gerontoložky Ivy Holmerové seriál uzavíráme. Čtenářům děkujeme za zájem, všechny zaslané dotazy a reakce.

Předchozí díly:
I. díl - Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkách

II. díl - Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka

III. díl - Dům, kam lidé přichází umírat. Umožňuje klidný konec bez samoty a bolesti

IV. díl - Přežili hrůzy holokaustu, ve stáří o ně pečují na pražském Hagiboru

V. díl - Čím mladší pacient, tím je to těžší, napsal pracovník hospice

VI. díl - Babičko, vyprávějte. Dobrovolníci „adoptují“ osamělé seniory

VII. díl - Hospic pro maminku udělali doma. Děsilo je, že by zemřela jinde

Je mi 55 let, jsem od dětství na invalidním vozíku. Můj manžel je též na vozíku a máme 25letého syna. Moje maminka trpí Alzheimerovou chorobou v posledním stádiu a tatínek stařeckou demencí. Oba potřebují 24hodinovou péči. Snažím se jim tuto péči zajistit pomocí pečovatelské služby a soukromých osob v jejich domácím prostředí. Je to velmi náročné, ale do ústavu je nechci dát. Trápí mě však velmi malá podpora od lékařů. Otevřeně mi řekli, že tito lidé měli být dávno v ústavu. Jak je možné tento přístup změnit? (Dona Jandová)
Máte můj obdiv a pokud se vám daří tuto péči zajistit, je to jistě pro ně nejlepší. Je ale také zapotřebí, abyste myslela i na sebe. Možná to tak někdy lékaři myslí a nechápou Vaše hodnoty. Možná by pomohlo, kdybyste jim to lépe vysvětlila. Důležitý je také příspěvek na péči.

Loni mi v nemocnici zemřel otec. Události pak nabraly rychlý spád a já jsem si až časem uvědomil, že mi nikdo po jeho smrti nevysvětlil, jak je to s pitvou. Na základě čeho se stanovuje skutečná příčina úmrtí? (Radek Březina)
Příčina úmrtí se zpravidla stanovuje na základě klinického průběhu. Pokud je zřejmý, zpravidla se pitva neindikuje.

Co keď manželovi zomrie manželka a nemali děti? On bol jedináčik, takže nemá dalšiu blízku rodinu a má zaujem mat pri sebe v posledních chvilach niekoho blízkého - kto by to mal být? Priatelia? Známí? Personál v nemocniciach a LDN bývá obvykle hodně namrzelý, prepracovaný a celkovo dost neprijemný. Mám pocit z pozorovani, že ich mentalita je, nech už máme od nich pokoj. Co navrhujete zmenit, aby bol tento pristup ludskejší, plnší pochopenia a súcitu? Mám na mysli systemovu úroveň - može s tým ministerstvo zdravotnictva niečo robit? Ako sa može človek v mojom veku vyrovnavat so svojou vlastnou smrtelnostou? Teda, že to raz pride a co s tým? Ako žít, aby človek niečo z minulosti nelitoval? (Brano Kuvik)
Váš dotaz je vlastně několika otázkami najednou. Ve zdravotní péči respektujeme rozhodnutí pacienta, koho označí za blízkou osobu. Souhlasím s Vámi, že je dobré, když se tato blízká osoba může podílet na péči a podporovat člověka zejména v situaci těžké nemoci a umírání. Mnohá zdravotnická zařízení tuto zcela pochopitelnou potřebu respektují, alespoň do značné míry. Některá nikoli. S tím souvisí i ta systémová úroveň. Myslím si, že i tyto požadavky by se měly v rámci naší zdravotní a sociální péče řešit. Že by dotazy jako je ten Váš měly být častější a měly být adresovány zejména těm, kteří naše zdravotnictví řídí. Každému dle jeho odpovědnosti. Naši politici by měli právě na jejich základě poznat, že i toto jsou velmi důležité věci a že to lidi zajímá. Možná i více, než stavba stále nových nemocničních pavilonů.

Lze někde jasně a přehledně nalézt možnou léčbu po propuštění z nemocnice pacienta po mrtvici? Někde vám řeknou, že je před přijetím pacienta do zařízení s následnou rehabilitační péčí třeba zpráva ošetřujícího lékaře. Někde ošetřujícího lékaře a obvodního lékaře. Někde ošetřujícího lékaře, obvodního lékaře a revizního lékaře. Někde v součinnosti se sociální pracovnicí. Jak to tedy, prosím, je? Kde bych mohla hledat placenou soukromou rehabilitační sestru, která by docházela maminku ještě do nemocnice rehabilitovat? (Jitka Landová)
K přijetí do specializovaného rehabilitačního zařízení je zapotřebí souhlasu revizního lékaře. K přijetí na doléčení do jiného typu zařízení (které ale také může uplatňovat rehabilitační přístup k pacientům, jako je tomu například u nás v Gerontologickém centru) souhlas revizního lékaře není zapotřebí, jen doporučení z nemocnice. Ohledně soukromé sestry Vám nedokáži poradit, ale rehabilitace je nepochybně součástí péče i v nemocnici.

Jsme s manželem 38 let svoji, oba dlouhodobě trpíme postautoimunitním onemocněním. Nechceme už žít bez sebe, i za cenu sebevraždy. Rodina nám podporu v žití nedává, a tak máme jen sami sebe a to jsme se snažili být v rámci rodiny užiteční například péčí o umírající maminku manžela. Je takových starších zdravotně postižených manželů či párů hodně? (Lidka D.)
Pomoc se mnohdy nenajde v rodině, ale v okolí. Určitě máte kolem sebe mnoho dalších lidí, kteří Vás mají rádi. Ohledně zajištění služeb a eventuálně i příspěvku na péči by Vám měl poradit sociální odbor Vaší obce. Vyhledejte pomoc a nechte si pomoci od jiných.

Iva Holmerová

MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. je předsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelkou České alzheimerovské společnosti. Od roku 1992 pracuje v Gerontologickém centru v Praze 8 - Kobylisích. Zabývá se geriatrií, medicínou stáří, ale i dalšími otázkami, které se stářím, postavením seniorů a rodinných pečujících i službami pro seniory souvisejí.

Ráda bych se zeptala, kolik stojí pobyt v hospicu a jak se k němu staví zdravotní pojišťovny. Považuji to za dost důležité, protože mnozí pacienti jsou v invalidním důchodu a jejich rodiny mají malé děti a tedy vydělává jen jeden z rodičů. Sama přežívám deset let, ale zároveň jsem na bio terapiích, a tak nevím, jak dlouho zde budu. Rodině mého syna bych nerada působila nějaké starosti. (J. Matrasová)
Nedokáži Vám říci, kolik stojí pobyt v hospicu, protože každý hospic má jinak nastavené podmínky. Možná by ale bylo nejlepší, kdybyste se poradila se synem i dalšími blízkými a společně se Vám podaří najít určitě lepší řešení. Třeba zjistíte, že ty starosti považují za samozřejmé a rádi Vám pomohou, až to budete potřebovat.

Kdo je v naší společnosti zodpovědný za organizaci a zajištění péče o staré a umírající? Nakolik je to individuu, rodině nebo blízké komunitě, místní obci nebo obecně státu? (Tomáš Roubal)
Odpovědnost je složitá záležitost a má několik rovin, z nichž významná je právní a etická. Právní odpovědnost má člověk sám, pokud je v domácím prostředí, jeho rodina a blízcí. Složitější je to s rolí obce, kterou někteří dovozují a někteří nikoli (a podle toho to také u nás vypadá). V případě pobytu ve zdravotnickém nebo sociálním zařízení jsou to tato zařízení. Organizace péče by tam měla být součástí legislativy o zdravotnických I sociálních službách - což je, jak víme, stále problém. V té etické rovině je to daleko složitější a nad rámec rozsahu této rubriky. Nikoli všichni staří potřebují pomoc, ale ti nejkřehčí z nich ano. Umírající potřebují pomoc v každém případě. Zajištění péče o tyto nejkřehčí skupiny lidí je otázkou kultury a vyspělosti společnosti.

Půl roku se celodenně starám o svého 88letého tatínka. Není nemocný, je prostě jen starý, neunesou ho nohy a je inkontinentní. On svůj stav zřejmě těžko snáší, moje péče mu spíš vadí. Je rezignovaný, chtěl by zůstat ležet, nejíst a odejít. Byli jsme na sebe vždycky hodně vázaní a pro tatínka je asi náročné přijmout „výměnu rolí“. Nikdo jiný z rodiny není, dvakrát týdně dochází paní ošetřovatelka, která tatínka na lůžku umyje, já řeším ostatní hygienu, jídlo, podávání léků, kontakt s lékaři, trávení volného času, zvu návštěvy a snažím se dělat radost. Ale dost marně. S čím si vůbec neumím poradit, je tatínkova občasná fyzická agresivita vůči mně. Moje péče jistě není odborná a dokonalá, ale snažím se postupovat přiměřeně citlivě. Mám čisté svědomí, že tatínkova agrese není odpovědí na jakoukoli agresi z mojí strany. Poradíte mi, jak bych v takové situaci měla postupovat, pokud už nedokážu jeho agresi předejít? Před pár dny mi opět kroutil ruce a razantně mě odstrkoval. (Eva Pěničková)
I když říkáte, že tatínek není nemocný, dovolím si o tom pochybovat. Jeho dezorientace i agresivita mají svůj důvod, pravděpodobně se jedná o syndrom demence, což si takto na dálku nedovolím diagnostikovat, ale vycházím z Vašeho popisu i pravděpodobnosti tohoto syndromu ve vysokém věku. V Hradci Králové (čtenářka je z tohoto regionu, pozn. red.) naštěstí funguje specializovaná klinika gerontologická a metabolická v rámci Fakultní nemocnice, kde vám jistě poradí. Dále tam je mnoho agentur domácí péče i další služby v domácnosti. Doporučuji se tedy na ně obrátit. V každém případě je také dobré, aby měl tatínek dostatečný a svému stavu odpovídající příspěvek na péči, z nějž můžete hradit další potřebné služby.

Ráda bych se dozvěděla, jak je nutno postupovat při tzv. informovaném souhlasu o zastavení léčby. A je nutné určit konkrétní osobu, která by s lékaři jednala? Kdo vlastně, v případě, že nemocný už není schopen sám komunikovat, žádost předkládá, a kdo o ní rozhoduje? (Marta Brejníková)
Váš dotaz se týká několika okruhů problémů. Informovaný souhlas je nutným předpokladem poskytování péče. Naše legislativa ukládá lékařům povinnost pacienta dostatečný způsobem informovat a pacient musí vyjádřit souhlas s postupem léčby. Pro případy, kdy pacient není schopen souhlas vyjádřit, byl zřízen i naší legislativou v duchu Konvence o biomedicíně institut tzv. předem vyslovených přání. Jedná se o soukromou nebo úřední listinu (nejčastěji notářský zápis), v němž se může kdokoli z nás vyjádřit k tomu, jak má být postupováno v závažných situacích, které mohou nastat (tedy například že nechci být resuscitován, dlouhodobě intenzivně léčen v případě dlouhodobého bezvědomí a podobně). Můžeme také sdělit, kdo za nás má rozhodovat v případě, že toho nebudeme schopni sami. Jinak se lékaři obracejí na blízkou osobu. Obecně platí, že rozhodování v závažných otázkách, například u terminálních onemocnění a léčby, jsou složitá a nejednoznačná. Měl by se na nich podílet pacient, jeho blízcí, celý tým vedený lékařem. Lékař musí vzít v úvahu přání pacienta, názor blízkých a celého týmu. ale nesmí být nucen k marné léčbě, tedy takové, která nepřináší užitek a zlepšení kvality života, ale jen prodlužuje umírání a utrpení. To tedy jen ve stručnosti a nikoli zcela přesně - informace o právních záležitostech například i v kontextu demence jsou velmi pěkně shrnuty v knížce Neurodegenerace Roberta Rusiny a spoluautorů, Rada Evropy v květnu tohoto roku vydala další podklady k rozhodování v otázkách na konci života, které vycházejí z Konvence o biomedicíně, o informovaném souhlasu se dočtete v ve stejnojmenné knížce Heleny Haškovcové atd.

Jaké procento umírajících má naději na umístění hospice, konkrétně v Praze? Existují již soukromé hospice v ČR nedomácího typu? (Bachtík)
V hospicích u nás umírá jen velice malé procento všech zemřelých, nejčastěji lidé umírají v nemocnicích a dalších zařízeních jak zdravotnického, tak sociálního typu. Ne všichni umírající vyhledávají služby hospice, takže z praxe vím, že šance umístění v hospici, a to i v Praze je reálná a běžná. Hospice jsou v Česku zřizovány zejména neziskovými organizacemi. Pojem nedomácí mi není jasný, tak s dovolením ponechávám bez odpovědi.

Jaký je váš postoj k euthanasii?
Můj postoj k eutanazii v České republice v současné době je negativní. Obávám se zneužití zejména u nejkřehčích skupin lidí, pro něž dosud nemáme dostatečně zajištěnou zdravotní péči (zejména staří nesoběstační lidé a těžce zdravotně postižení). Myslím si, že naše společnost by měla věnovat pozornost tomu, aby byla nejprve zajištěna kvalitní dlouhodobá a paliativní péče.

Jsem koordinátorkou dobrovolnické služby Levandule v nemocnici Žatec a zajímalo by mě, kdo a jakou formou u nás v Čechách dělá školení lidí, kteří se pohybují v prostředí následné péče jako u nás v nemocnici, abychom se lépe naučili přistupovat a mluvit s umírajícími a nemocnými lidmi. Měla bych zájem o takové školení pro sebe a své dobrovolníky a prosím proto o nějaké kontakty. Budu ráda za zprostředkování. (Radka Hrádková, koordinátorka Levandule Žatec)
Oblast následné a dlouhodobé péče je u nás dosud bohužel velmi podceňovanou oblastí, a to jak z pohledu vybavení těchto zařízení a počtu pracovníků i dalších zdrojů, které jsou k dispozici,  tak právě s ohledem na potřebné vzdělání pracovníků, kteří tu pracují. Přitom všichni víme, že se mnohdy jedná o pacienty nejkřehčí a nejzranitelnější, takže péče o ně je náročná nejen odborně ale lidsky. Co se týká nabídky vzdělání, tak ta je dostatečná. Existuje mnoho kurzů a vzdělávacích programů jak pro lékaře, tak sestry i nižší zdravotnické a další pracovníky. V současné době se lékaři mohou vzdělávat jak v základním oboru geriatrie nebo nástavbovém oboru medicína dlouhodobé péče. Pro sestry i nižší zdravotnické a další pracovníky je také mnoho kurzů v celém spektru této problematiky. Je tedy hlavně na členech vedení a managementu zařízení, aby své týmy vedli a podporovali, aby považovali i tuto problematiku za důležitou. Myslím si, že z celé této nabídky vzdělávání je možné si vybrat i pro dobrovolníky či rodinné pečující nebo se domluvit se školiteli na invidivuálním programu. Mnoho kurzů zajišťuje například Česká alzheimerovská společnost, Česká společnost paliativní medicíny, Cesta domů a podobně.







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Ty to zvládneš.cz - Vícepruh
Nestrkej kočárek, kam nevidíš! Nová dopravní kampaň cílí na chodce

Asociace Záchranný kruh v pátek spustila kampaň za zvýšení bezpečnosti chodců v silničním provozu. Kampaň Ty to zvládneš je složena z deseti emotivních spotů,...  celý článek

Z domů na okraji Týna nad Vltavou jsou chladicí věže nepřehlédnutelné. Snímek...
Potřebujeme nové jaderné bloky, jen ČEZ to neutáhne, notovali si politici

Byla to až dojemná shoda. Politici napříč stranami byli v pátek ve Sněmovně za jedno, že je nutné postavit další jaderné bloky. Zástupci dvou největších stran...  celý článek

Ilustrační snímek
Šikana je i ve hrách, děti si kradou virtuální věci, říká šéf Linky bezpečí

Přibývá telefonátů na Linku bezpečí spjatých s šikanou, která se v poslední době přesunula na internet, a to už i do on-line her. „Kyberšikana je velmi...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.