Od chvíle, kdy klíčové osobnosti veřejného života podepsaly v jednom francouzském časopise manifest (šlo o časopis Marianne - pozn. red.), v němž kriticky poukázaly na nástrahy spojené s monarchistickým stylem vládnutí - aniž přitom zmínily prezidentovo jméno - je politická atmosféra ve Francii napjatá. Rychlý ústup Nicolase Sarkozyho ze slávy nemá v dějinách „páté republiky“ obdoby. Jeho obliba prudce klesá a předpokládá se, že jeho strana, konzervativní UMP, dosáhne v obecních volbách v polovině března bídného výsledku.
Co stojí za kolapsem Sarkozyho popularity? Dokáže se z něj sebrat? Tyto otázky jsou klíčové nejen pro Francii - vždyť Evropu dělí pouhých pět měsíců od francouzského předsednictví Evropské unii, které by mělo být důležitým krokem při „znovunastartování“ starého kontinentu.
Uhranut bohatstvím
Útoky na Sarkozyho jsou velmi osobní a soustřeďují se nejen na jeho výkony, nýbrž i na jeho „podstatu“. Dokáže vdechnout Francii důstojnost a legitimitu? Dokáže proměnit intuice a projevy v konkrétní činy? Ztratil už kontakt s realitou, když ho tolik obklopují dvořané v podobě mediálních kurtizán?
V očích většiny francouzských občanů, pro něž jsou prezidenti „volenými monarchy“, Sarkozy prezidentský úřad „odsvětil“. Na rozdíl od konstitučních monarchií Francie nerozlišuje mezi symbolem a realitou moci. Sarkozy možná chce být kombinací Margaret Thatcherové a Tonyho Blaira, ale ze symbolického hlediska je také královnou. A při svém hledání modernosti a průhlednosti delegitimizoval symbolický rozměr své funkce, když smísil svůj soukromý a veřejný život.
Na jedné straně přispěla Sarkozyho fascinace bohatými lidmi k tomu, že se izoloval od průměrného Francouze. Na druhé straně pokládají tradiční francouzské elity jeho okázalý styl za vulgární - tyto kruhy se horlivě distancují od člověka, jehož výchova, vzdělání i instinktivní reakce jasně svědčí o tom, že do nich nepatří. Jeho milostný život není pokládán za veskrze lidský románek a známku mladistvé energie, nýbrž za potenciálně osudné poblouznění, za definitivní důkaz jeho „nezralosti“.
Kdyby bylo mezinárodní ekonomické prostředí příznivější a kdyby oprávněně nepanovaly takové obavy ze snižující se kupní síly, pak by Francouzi samozřejmě projevovali k mladému prezidentovi větší shovívavost. Takhle to však vypadá, jako by Sarkozy, který byl kdysi posedlý získáním moci, po dosažení svého cíle postupně ztratil kontakt s realitou. Nemůžete prohlašovat, že s prázdnou státní pokladnou nelze nic dělat, když jste předtím prosadili zbytečné a nákladné daňové úlevy pro nejbohatší. A nemůžete oprášit churchillovskou výzvu k obětem, když si za obrovské publicity sami dopřáváte luxusní víkendy s nejnovější snoubenkou.
Pokud navíc Sarkozy nahlodal - možná fatálně - „posvátnou“ symbolickou povahu prezidentského úřadu, pak jeho vláda za to nedokázala nabídnout žádná vyvažující ujištění. Množící se iniciativy, schopnost být všude najednou, zrychlování tempa reforem i s rizikem záměny kvality za kvantitu, porušování tabu a rozostřování hranic mezi sekularismem a náboženstvím, tím vším Sarkozy posílil přetrvávající pochyby o schopnosti geniálního politika přerůst ve státníka nebo přinejmenším v efektivního vládce. Vliv jeho dvora je stejně neúměrný jako nebezpečný, neboť marginalizuje a deprimuje vládu, parlament i jeho stranu.
Francie naštěstí není Rusko
Na odepisování Sarkozyho je však ještě příliš brzy. Zdá se sice, že ztratil kontakt s francouzským lidem, ale zároveň si svou klesající popularitu hluboce uvědomuje a je jí raněn. Nikdo by také neměl podceňovat jeho schopnost osvojit si nový styl prostřednictvím nové vlády po volbách a většího odstupu od své bezprostřední suity.
Francie každopádně není Rusko. Navzdory některým znepokojivým podobnostem mezi Sarkozym a Vladimirem Putinem není francouzská demokracie v ohrožení. V sázce je důstojnost prezidentského úřadu a v širším rámci i schopnost Francie modernizovat se. Nejzávažnější obětí současného politického klimatu ve Francii je tak Sarkozyho reformní agenda. Jako by se jeho osobnost stala největší překážkou jeho odhodlání oprostit se od minulosti. Příliš mnoho nekontrolovaného zanícení ve stylu nakonec může vést k paralýze v obsahu.
Project Syndicate, 2008.
. Dominique MoisiAutor je zakladatelem a vedoucím poradcem Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy); v současné době působí jako profesor na College of Europe ve varšavském Natolinu. |
