Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pomník tištěným novinám a povídky o divných lidech, to jsou Imperfekcionisté

  8:47aktualizováno  8:47
Publicita, která provází román Imperfekcionisté kanadsko-anglického spisovatele Toma Rachmana (nar. 1974), téměř nedává možnost kritické opozici. Kniha dosud vydaná ve víc než desítce překladů, umísťovaná na horních příčlích žebříčků, zmiňovaná na titulních stranách prestižních novin, dílo, na něž práva k filmování zakoupila produkční společnost Brada Pitta, a kterou českému čtenáři doporučují slova Karla Hvížďaly: „Román je možné interpretovat jako metaforu blížícího se konce jedné civilizace založené na alfabetické kultuře.“

Autor Tom Rachman a italské vydání jeho knihy | foto: cs.writermag.com

Imperfekcionisté jsou podivíni, workoholici, zahořklí i naivní asociálové postižení spíš na duši než na těle. Jedinou spojnicí mezi nimi je práce v redakci nejmenovaného mezinárodního deníku, který roku 1953 založil v Římě americký podnikatel Cyrus Ott, tiskl ho v angličtině a distribuoval po celém světě. V roce 2007 vydávání novin zastavuje Oliver Ott, vnuk zakladatele, coby neprosperující segment amerického rodinného podnikatelského trustu. Přičemž on sám je na tom co do ne-perfekcionismu nejhůř, protože rodina ho pokládá za schopného leda tak dovést krachující list ke konečnému řešení a podřízení si na něm, respektive na jeho psu, vybijí marný vztek ze ztráty zaměstnání.

Téma a inspiraci autor nejspíš čerpal z vlastní zkušenosti – vystudoval žurnalistiku, pracoval jako dopisovatel tiskové agentury, reportér i jako redaktor mezinárodního deníku, v pařížské redakci International Herald Tribune. K tomu přičtěme podněty ze zkušeností jeho bratra Gideona, publicisty, komentátora Financial Times či The Economist.

Cesta ke dnu

Navíc budiž řečeno, že děj Rachmanovy knihy se odehrává v prostředí seriózních novin, žádný bulvár ani skandální pikanterie, naopak světové zpravodajství, jemuž dodávají zábavnost snad křížovky a rébusy a aktuální společenské dění sleduje maximálně rubrika s nekrology. Rachman evidentně neusiloval o kritiku novinářské práce, nechtěl ji zesměšnit ani ironicky poukázat na typické nešvary. Právě naopak, napsal paján za mizející kulturou tištěných novin. Vystavěl pomník novinám a při tom se také zmínil o několika podivínech, jací se mohou vyskytovat v každém kolektivu.

O knize

Tom Rachman:

Imperfekcionisté

Přeložila Ivana Kučerová. Host, Brno 2013, 328 stran, doporučená cena 329 korun.

Obálka českého vydání románu Imperfekcionisté

Obálka českého vydání románu Imperfekcionisté

Potvrzuje to linie popisující historii fiktivní tiskoviny; tato linie je v knize vysázena kurzivou a po kapitolách se střídá s portréty jednotlivých zaměstnanců. Nadějná léta vzniku, desetiletí relativní stability, pak první závan posunu v poslání média, to když roku 1975 nově nastupující šéfredaktor představuje směr, jímž je třeba se vydat: „Musíme si přiznat, že jsme svým způsobem součástí zábavního průmyslu. To neznamená vydávat kachny. Ani být vulgární. … Pokud budeme vzhlížet k roli média sloužícího veřejnosti jako k modle, nikdo nás nebude číst. A nakonec nebudeme ani to médium, natož abychom někomu sloužili. Takže zvedneme prodej a vyděláme prachy.“

Ještě to chvíli funguje, ale v dalším náhledu – kdy poskočíme o dvacet let blíže k současnosti, k daleko tvrdší konkurenci televizního zpravodajství - už je řeč o stagnaci. A vhled z roku 2004 začíná lapidárně: „Deník šel ke dnu.“

Zpožděný svět

V půlstoleté historii tištěných novin, kterou do své knihy Tom Rachman zapracoval, se dozvíme věci známé a mnohokrát opakované historiky médií i sociology. Tím, že autor přimyslel konkrétní lidské osudy a jména, tuto oblast popularizoval. Napsal reprezentativní příběh a možná by se jeho kniha mohla používat jako čtivá příručka pro studenty oborů týkajících se médií a masového sdělování.

Tom Rachman

Tom Rachman

Vedle kvazi-dokumentární části jsou Imperfekcionisté souborem povídek, jejichž hlavními postavami jsou zaměstnanci deníku v různých dobách a v různých fázích své intelektuální kondice. V jedenácti portrétech se setkáme s autorem nekrologů, editorem, šéfredaktorkou, finanční ředitelkou, vydavatelem, ale také se čtenářkou. Posledně jmenovaná postava rozehrává nejzajímavější případ: žena, která nevychází z bytu a noviny čte od prvního do posledního písmenka, avšak se zpožděním - zatímco v knize se například popisuje realita roku 2007, ona se teprve seznamuje se zprávami roku 1994 a v tomto posunu zprostředkovaně „ohmatává“ svět.

Takoví jsme možná všichni

Také ostatní historky jsou založeny na kontrastu představ a skutečnosti, na chtění, díky němuž je možné vnímat svět zcela odlišně, než se jeví ostatním. Proto osamělá ekonomická reportérka „přehlíží“ nekalé činy svého partnera, nebo korektorka „udržuje“ vztah se svým bývalým přítelem skrze prozvánění telefonem.

Nedokonalosti těchto lidí ale nejsou určeny jejich profesním zaměřením. Stejně „ulítlé“ postavy by se jistě našly v bankovním sektoru, ve školství, nebo třeba mezi obchodníky s realitami. Rysy a motivy, které si pro ty svoje zvolil Rachman, nejsou vyloženě typické pro žurnalisty (jsou takové vůbec?) – starý reportér bez skrupulí využívající kolegu, nezkušeného mladíka, pod záminkou zasvěcení do tajů profese, by klidně mohl působit v televizi, být nakladatelským redaktorem, případně pracovat v bezpečnostních složkách. Zkrátka konkurenční vztahy, cit obětovaný profesnímu růstu, ztráta motivace a vyhoření, nepatří jen do novin.

Tom Rachman (vpravo) diskutuje v Belfastu s Malachim O’Dohertym

Tom Rachman (vpravo) diskutuje v Belfastu s Malachim O’Dohertym

Ale Tom Rachman právě novinářské prostředí, na rozdíl od jiných, důvěrně zná, našel tam vhodné příklady, tak proč toho nevyužít. Ostatně, není třeba mu to mít za zlé, neboť do literární podoby své typy převedl čtivě a důvtipně, nabízených opozit využil přiměřeně. Nenapsal velký román ani kritickou či satirickou skicu typu Sólokapra od Evelyna Waugha. Obratnost, „lehké pero“ a promyšlenou kompozici, v jejímž rámci do sebe vše zapadá a hladce se posouvá kupředu, Rachmanovi ovšem upřít nelze. Což je zároveň klíč k úspěchu jeho knihy – dobře se v ní čte o malých i velkých dějinách, o zásadních rozhodnutích i zdánlivých malichernostech, má tempo i styl. Nenutí nás k postojům, soudům či závěrům, něco se ale dozvíme, pobaví nás to. A nakonec tu knihu beze smutku odložíme.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.