Pomáhají i zabíjejí: Česká jednotka, která se kvůli levici vrací z Afghánistánu domů

O českých vojácích se dnes povídají nejrůznější zkazky. Ale armáda má i bojovou jednotku, která je ve světě považována za špičku: v Prostějově sídlící 601. skupinu speciálních sil generála Moravce. Ta se teď - především kvůli hlasování levicových poslanců - vrací z Afghánistánu domů.

České speciální síly v Afghánistánu - Velitel 601. skupiny speciálních sil Karel Kovanda (vpravo). | foto: 601. skupina speciálních sil

Vzal jsem do ruky driver (největší golfová hůl), postavil si míček na zaprášenou roztrhanou rohož a pokusil se jej odpálit. Rána nic moc. Takových osmdesát metrů. Míček skončil v hromadě písku. Druhá už byla o něco lepší. Míček dolétl až za kamennou hradbu. Asi 150 metrů. Stál jsem na střeše budovy ve výšce přes 2000 metrů nad mořem. Slunce pálilo a trápilo středoevropské oči. Vzduch byl ostrý. Okolní hory zachytávaly pomalu se převalující mraky. V blízké vesnici se na bazaru dál odvíjel obyčejný den. Zdánlivá pohoda. A mír.

Pohodu a mír ovšem už léta pravidelně střídá palba ze samopalů a kulometů, ohlušující rachot přelétávajících stíhaček. Vedle mě na střeše stál voják s přístrojem na zádech, s jehož pomocí pozorně monitoroval situaci v okolí.

Byli jsme na základně 601. jednotky speciálních sil české armády v horách provincie Uruzgán, která se nachází v samém srdci neklidem roztřeseného Afghánistánu. Ne, vojáci tam skutečně mezi kameny nehrají golf. Čeští už vůbec ne. To si jen jeden z jejich amerických kolegů, který sloužil také na základně, nechal přivézt pro rozptýlení pár holí, míčky a v době volna je odpaloval ze střechy.

Základnu opevněnou ze všech stran bylo totiž možné opustit v podstatě jen kvůli zvlášť určeným akcím. Nějaké procházky po okolí či nakupování ve vesnici nepřicházely v úvahu. Ven se jezdilo jen pomáhat místním obyvatelům, narušovat stezky pašeráků drog či likvidovat a vytlačovat z okolí ozbrojené rebely.

Je to regulérní válka. Pár golfových míčků a skříň napěchovaná filmy na DVD (jak jinak, pro vojáky někdy i s velmi erotickým obsahem) na tom nic nemění.

Zabij! Nebo budeš zabit

Navštívil jsem českou bojovou jednotku v Afghánistánu letos dvakrát. V červnu a pak koncem listopadu. Poprvé přímo v oblasti, kde bojovala poslední rok a půl. A před několika týdny na velké základně mezinárodních sil v Kandaháru, kam byli vojáci po rozhodnutí Poslanecké sněmovny staženi a odkud postupně odjíždějí domů.

Nejdříve jedno upozornění: základna v horách nese jméno po jednom exotickém zvířeti. Nachází se u vesnice, jejíž jméno znám, a znám i jména českých vojáků, s nimiž jsem v Afghánistánu hovořil. Jenže u speciálních sil, které mohou být nasazeny kdykoli a kdekoli po celém světě, platí pravidlo, že v době mise se jména nezveřejňují, tváře (pokud nejsou maskovány třeba vousy a černými brýlemi) se nefotografují a dodržuje se určitá konspirace. V tomto případě lze požadavku vojáků vyhovět. Jde o jejich bezpečnost.

Z historie

601. skupina má kolem 500 vojáků, do misí jezdí na dobu půl roku 100 lidí. Útvar vznikl v říjnu 1952 jako výsadková brigáda. V Prostějově je od roku 1960. V roce 1995 vzniká 6. speciální brigáda, jejíž struktura se o tři roky později přizpůsobila speciálním jednotkám armád NATO. V červenci 2003 byla reorganizována na 601. skupinu speciálních sil.

A také jsou to lidé, kteří nepřijeli hlídat nějaké sklady, ale bojovat. Tedy i zabíjet...

Aby to civilista neměl úplně jednoduché, tak vojáci, když hovoří o plnění svých úkolů, říkají, že jedou na kinetickou či nekinetickou akci. Překlad: kinetická rovná se boj včetně likvidace, tedy zabití nepřítele. Nekinetická – třeba humanitární pomoc místním obyvatelům, ale i průzkum a další věci.

"Za poslední půlrok jsme provedli stovky akcí. Kinetických i nekinetických," vysvětluje mi velitel jednotky Milan Kovanda. Kolik tedy zneškodnili naši vojáci za tu dobu v Afghánistánu rebelů? "Takové informace nesdělujeme," říká Kovanda. Od dalších vojáků se postupně dozvídám, že jen za letošní rok to bylo několik desítek povstalců.

A jak poznají, kdo je povstalec a kdo rolník? A kdo je Talibanec a kdo jen příslušník místního kmene? Ozbrojených mužů a chlapců je totiž plný Afghánistán. Proslavený samopal kalašnikov patří k běžné výbavě.

"Někdy to nepoznáte hned, ale pravidla jsou jednoznačná a Afghánci je znají. Mohou nosit zbraň, ale musíte se podrobit kontrole. Pokud to neudělají, riskují, že budou zadrženi, či dokonce zabiti," popisoval mi akce v provincii Uruzgán jeden příslušník speciálních sil, který zde už byl na druhé misi. "Je to válka. Nelze připustit, že někdo neznámý se k vám přiblíží se zbraní. Pokud bychom to tak dělali, tak už máme mnoho mrtvých," pokračuje voják. Přitom 601. skupina speciálních sil je v tomto zcela výjimečná – měla už dost raněných, ale v této asijské zemi nezahynul při misích ani jeden její příslušník.

Jenže situace je v Afghánistánu nepřehledná a rebelové nenosí uniformy. Výjezdy vojáků proto mohou připomínat i historky z filmu Pelíšky, kde policista popisuje, jak vyrazili na akci, při níž zastřelili dva lidi. Stává se, že naši vojáci zastřelili i nevinného civilistu? Vyloučit to prý úplně nejde.

"Nikdy jsme nebojovali s civilisty a neozbrojenými lidmi, vždy to byli ozbrojenci," tvrdí vojáci. Ale jedna historka skutečně Pelíšky připomíná. "Na motorce jel chlap, přes rameno kalacha, dávali jsme mu dvakrát znamení, ať zastaví. Ale on se pořád řítil na nás. Tak jsem to dvakrát do něj našil. Byl jenom zraněný," říká jeden z českých Rambů. A byl to vůbec Talibanec? To se neví.

Znak jednotky

Barva štítu odkazuje na barvu baretu příslušníků speciálních sil v době vzniku znaku. Tvar pak na rukávové štítky československých legií v Rusku. Padák a dolů směřující šíp vyjadřují možnost vysazení ze vzduchu, šíp a zkřížené meče symbolizují schopnost přesně a účinně zasáhnout cíl.

"Pamatujte na to, že je to zcela asymetrická válka. Zde neplatí pravidla, jak je někdy vidíte ve filmech. Jednotlivci a malé skupiny se snaží bojovat s profesionálními vojáky. Nikdy nevíte, kde a jak zaútočí. Pokud chcete přežít, musíte být vždy rychlejší a hlavně nápaditější v taktice i strategii. Tady nejsou žádné fronty a vytyčené linie bojů," popisuje situaci generálporučík Ondrej Páleník, šéf Vojenského zpravodajství, pod které speciálové spadají.

Páleník přitom ví, o čem hovoří – byl to právě on, kdo vedl vůbec první bojovou misi českých vojáků po druhé světové válce. Právě v Afghánistánu. V roce 2004, pak se sem se svými vojáky vrátil o dva roky později.

"Bojovali jsme v roce 2004 v oblasti Tora Bora, kde Američané lovili po atentátech na New York Usámu bin Ládina. Pořád se tam zdržovaly jednotky nepřítele. Nebyla to žádná procházka, jak si někdo myslí u nás doma. Měl jsem šest zraněných chlapů," říká Páleník. A tehdy přišla jednotka i o vrtulník, který byl zasažen, poškozen a musel být svržen do rokle.

Boj i pomoc

Ale největší problém mezinárodních sil v Afghánistánu je to, že se jim nepodařilo proniknout "do srdcí" místních lidí. Bez toho je vítězství v nedohlednu. Taliban mezitím obsadil opět část území, zavedl na mnoha místech vlastní islámské soudy (ty civilní moc nefungují), staví školy, pomáhá sociálně slabším přes muslimské charity. Talibanci se snaží být první všude tam, kde je potřeba nějaké pomoci obyvatelům.

I proto ani české speciální jednotky nesázejí pouze na boj. "Nevyhráli bychom jen tím, že zabijeme nějaké množství povstalců. To tady nejde. Musí to být kombinace všeho možného," dodává Milan Kovanda. A tak čeští vojáci cvičí členy afghánské armády a policie, koordinovali humanitární pomoc v oblasti, snažili se přerušit cesty drogových překupníků a výjimečné postavení si získal vždy lékař jednotky. "Ten celkově zachránil skutečně desítky životů a pomohl stovkám lidí," říká plukovník Kovanda. Právě přes zdravotní pomoc se někdy podařilo českým vojákům, kteří mají v Afghánistánu na rozdíl od nenáviděných Američanů celkem dobré jméno, zabodovat.

Účast v misích

Vojáci této jednotky působili od roku 1990 od Saúdské Arábie přes země bývalé Jugoslávie až po Irák a Afghánistán. V roce 1999 byla vyslána jako první naše jednotka do Kosova. Nejdůležitější misí útvaru se stalo působení v Afghánistánu v roce 2004. Byla to vůbec první bojová operace české armády od 2. světové války. V této zemi pak jednotka operovala i v letech 2006, 2008 a letos.

Pikantní situace z jedné předchozí afghánské mise dokumentuje, jak je to někdy složité. Kvůli islámu je v podstatě nemožné, aby se cizinec sám sešel s místní ženou. Myslí se tím například i lékař při zákroku či prohlídce. Ale čeští vojenští lékaři zde získali velkou důvěru. Jednou byli požádáni o asistenci při komplikovaném porodu. Vše dopadlo dobře – dítě se narodilo, matka přežila. Šťastný otec velebil "okupanty". "O několik týdnů později zasahovali moji vojáci při jedné akci proti ozbrojencům. U nepřátel byl zabit i muž, kterého jsme znali. Byl to ten otec, který nás předtím prosil o pomoc při porodu svého dítěte," vypráví generál Páleník. Navíc se situace v Afghánistánu mění.

"Povstalci letos změnili taktiku i v tom, že začali například pomocí zpráv vlastního rádia manipulovat s veřejným míněním. Často odvysílají nepravdivé zprávy, že spojenečtí vojáci někde zabili mnoho lidí ve vesnici. Spoléhají na to, že to není možné ověřit," popisuje změnu taktiky boje v afghánských horách Milan Kovanda.

Kromě toho se rebelové snaží odvrátit pozornost od svých skutečných záměrů. Do vysílaček, které monitorují koaliční jednotky, vydávají rozkazy k přesunům a akcím, jež pak vůbec neuskuteční, a snaží se bojovat na úplně jiném místě. "Musíme být připraveni na všechny varianty a pečlivě ověřovat a zjišťovat, co zamýšlejí, abychom sami nepadli do léčky," vysvětluje plukovník Kovanda.

A je vůbec možné v Afghánistánu nějakým způsobem více proniknout do místního prostředí? Například americká CIA po vítězství Talibanu v roce 1996 přiznala, že předtím neměla v zemi žádného svého agenta. A získat místní lidi na svoji stranu je někdy takřka nemožné.

Dařilo se v tomto směru Čechům uprostřed Afghánistánu? Tyto informace patří mezi nejutajovanější, protože prozradit identitu místních spolupracovníků spojeneckých jednotek by pro ně bylo podepsáním ortelu smrti. Přesto se našla cesta.

Češi se na základně v provincii Uruzgán nacházeli na místě, kde žije největší národ Afghánistánu – Paštuni – v kontaktu s národnosti Hazarů. Paštuni tradičně s cizími vojáky téměř nikdy nespolupracují a tvoří základ Talibanu. Hazarové zase v minulosti velmi trpěli, protože silnější Paštuni je často vyvražďovali. Čeští vojáci si proto našli spolupracovníky právě mezi Hazary, kteří jim dělali pátrače v terénu či tlumočníky. "Ale nic bližšího vám k tomu nikdo neřekne. Ti lidé jsou pod obrovským tlakem a vlastně riskují, že se takto chovají," odmítají další informace čeští vojáci.

Návrat domů

Přestože 601. skupina speciálních sil patří podle auditů a zkoumání Severoatlantické aliance mezi pět nejlepších jednotek svého druhu v NATO, prováděla i humanitární úkoly a školila v Afghánistánu místní vojáky, poslanci ji poslali domů. Mise jí končí s posledním prosincovým dnem a stěhování potrvá do února. Zejména levici se nelíbí bojové jednotky umístěné v cizině. K mému překvapení to speciálům tolik nevadí, i když mnozí nad tím krčí bezmocně rameny. Nerozuměli rozhodnutí Poslanecké sněmovny.

"Nikdy nekomentujeme politická rozhodnutí, od toho tady nejsme. Pokud budeme požádáni a Sněmovna to schválí, jsme připraveni opět odjet," říká Ondrej Páleník. "Navíc si už moji vojáci potřebují skutečně odpočinout, potřebujeme některým obnovit odborné licence, prostě se musí dát do kupy. Nemůžeme opomíjet ani to, na čem je jednotka postavena – požaduji od nich i kladný vztah k rodině, pokud ji mají. Přestávka může nakonec jednotce pomoci," dodává generálporučík Páleník.

Ve druhé polovině roku 2011 počítají vojáci z Prostějova s tím, že budou opět připraveni zasáhnout.

Jejich prací je bojovat. Tedy i zabíjet. Ale jak sami tvrdí, tím už se dnes válka nevyhrává. Jsou to sice někdy andělé smrti, ale i naděje...