Jenže pravičáci pod tlakem veřejného mínění postupně slevují ze svých zásad (a vrší rozpočtové schodky do astronomických rozměrů), jejich schopnost shodnout se na čemkoli se blíží nule, čímž otevírají dveře mnohem pragmatičtějším postkomunistům.
Vzorem budoucího premiéra Leszka Millera je prý Tony Blair. Ten nejvíce uspěl tím, že se řídil okřídleným heslem vlastního idolu, Billa Clintona: "Jde o ekonomiku, vole!" Podobně hovoří k polské veřejnosti i bývalý krajský tajemník Polské sjednocené dělnické strany Miller, i když jako proslulý gentleman používá poněkud mírnějších výrazů.
Dříve populární volební téma Poláků - zúčtování s komunistickou minulostí - tak letos ustoupilo zcela do pozadí. Přitom ještě v minulých volbách hrálo téměř ústřední roli a některé strany na něm postavily své programy. Letos se ani nedostaly do parlamentu.
S postkomunistickým premiérem i prezidentem, kteří dosahují v žebříčcích popularity dlouhodobě nejvyšších příček, není jisté, zda téma minulosti ještě někdy vůbec přijde na přetřes. Ale ať již je ta Millerova a Kwasniewského jakákoli, polští voliči jim nedali hlas z obdivu k morálním hodnotám. Doufají, že vyvedou zemi ze současné mizerie, kam ji přivedli věčně rozhádaní "otcové zakladatelé" moderního Polska.
Ovšem právě v tom by se mohli šeredně zmýlit. Leszek Miller skládal největší naděje do toho, že se mu podaří sestavit jednobarevnou vládu. Tato možnost mu unikla, i když jen těsně. Teď bude v podobné situaci jako jeho předchůdce Jerzy Buzek, jenž po čtyři roky čelil neustálému vydírání svých koaličních partnerů.
A kdo bude vydírat Millera? Zatím to není jisté, ale nejvíce to vypadá na staré známé lidovce. Jejich horlivá podpora armádě polských zemědělců dokázala již řádně zatopit poslednímu postkomunistickému premiérovi, Wlodzimierzi Cimoszewiczovi.
