Stále se opakuje ta samá historie. Maďarsko, Slovensko, Polsko - účast byla dost mizerná. Země, které nemají magickou klauzuli padesáti procent pro platnost referenda, mají vystaráno.
Když přijdou tři lidé, výsledek platný bude. Na Maltě zase přišlo hlasovat devadesát tři procent lidí, ale evropské ano projevilo jen kolem 54 procent. Tak je většina pro, nebo není? Nepřítomní byli jistě proti, řeknou odpůrci.
Mají procentní hranice pro účast nějaký smysl? Jedni řeknou, že nemají. Kdo se chce místo hlasování koupat nebo trhat plevel, nechce zřejmě do věci mluvit. Je tedy správné, když platí rozhodnutí těch, kdo do toho mluvit chtějí.
Jiní však namítnou, že neúčastí dávají lidé najevo něco jiného než bojkot tématu. Třeba se jim prostě nelíbí vláda, která referendum vyhlásila. I mezi těmi, kdo nepřišli, jsou přece lidé obého názoru.
Přesto se zdá, že "česká cesta" je výjimečně rozumnější. Smyslem tak nákladného a organizačně složitého hlasování přece je, abychom se ohledně položené otázky něco jednoznačného dozvěděli, ať už je to cokoli. Rozhýbat tak drahý podnik, na jehož konci bude stát nikoli ano či ne, ale jen konstatování, že hlasování nebylo platné, je k ničemu.
Intelektuální jemné duše možná uráží, že tak složité otázky se mají vtěsnat do pouhého souhlasu či odmítnutí. Jenomže tak to v životě chodí, když se před autem cesta rozdělí, někam zatočit musíte, a třetí možností je jen havárie.
Demokracie je sama o sobě dost komplikované dobrodružství, tak proč se v něm ještě zbytečně stresovat. Třeba tím, jestli voliče neodláká od uren počasí, nebo zda jim v kostele účast doporučí či rozmluví. Apelovat na občanskou odpovědnost není příliš produktivní. Lepší je nastavit pravidla tak, abychom vždycky k nějakému výsledku dospěli.
