Politici by patrně (takřka jistě) vybrali jeden ze způsobů, které byly v ústavě obsaženy na začátku tohoto volebního období, tedy v červnu 2006. Jde o celkem známé a často přetřásané postupy, nicméně nutno zdůraznit, že skoro žádný z nich vlastně nepředstavuje metodu vypsání předčasných voleb.
Ústavodárce prostě do ústavy v roce 1992 nevkomponoval žádný rozumný způsob, jak na základě rozhodnutí a dohody hlavních politických sil dospět k předčasným volbám.
Všechny v ústavě uváděné situace, které vypsání předčasných voleb umožňují, byly ústavodárcem považovány především za symptomy hluboké politické krize, jež jako jediná – dle mínění tvůrců ústavy – ospravedlňuje rozpuštění Sněmovny.
Nicméně ústavodárce předpokládal, že politici budou ke všemu přistupovat zodpovědně a se vší vážností, a že tedy případné selhání tří pokusů o sestavení vlády bude selháním tří opravdu vážně míněných pokusů, nikoliv imitací těchto tří pokusů s cílem dostát liteře ústavy.
Takovouto imitaci dosud i všichni politici zcela správně označovali za šaškárnu a zatím se k ní odmítali uchýlit. Tři neúspěšné pokusy sestavit vládu tedy v žádném případě nelze považovat za vědomý způsob vyvolání předčasných voleb – je to pouze ústavodárcem předvídaná situace, která poskytuje k vypsání předčasných voleb oprávnění, nicméně mělo by se k ní dojít přirozeně, tedy po třech zcela vážně míněných pokusech.
Imitace těchto tří pokusů s cílem dosáhnout v nich vědomě neúspěchu a tím oprávnit rozpuštění Sněmovny by tak byla v rozporu s duchem ústavy a mohla by být taktéž napadnuta u Ústavního soudu jako její znevažování. Zejména pokud by šlo o vědomou imitaci všech tří pokusů.
případ z německa
Dva poslanci pak napadli právě tu skutečnost, že to bylo schválně zinscenováno, a byť jim německý ústavní soud nevyhověl, kauzou se seriózně zabýval a v Německu se na toto téma vážně diskutovalo. A prezident Köhler se o vypsání voleb dlouze radil s experty. |
U německého ústavního soudu se dočkal napadnutí způsob, jakým vyvolal v roce 2005 předčasné volby Gerhard Schröder, když si schválně nenechal vyslovit důvěru. Podobně jako "inscenaci tří neúspěšných pokusů" lze zhodnotit i další dvě z celkem čtyř situací, které předčasné rozpuštění Sněmovny umožňují, tedy je-li její zasedání přerušeno v součtu déle než 120 dní v roce a není-li tři měsíce usnášeníschopná.
Pokud by takové situace reálně nastaly, představují vážný důvod k rozpuštění, jako "imitační důvod" jsou však dosti nepraktické (imitaci může snadno překazit poměrně malá část poslanců, pětina či třetina), poměrně dlouhé a též potenciálně napadnutelné u Ústavního soudu právě z důvodu ústavu znevažujícího vědomého imitování reálně neexistující reálné situace.
Zbývá tedy ještě jedna, v současné době nejčastěji uváděná varianta: vláda předloží do Sněmovny zákon, s nímž spojí otázku důvěry, a Sněmovna se k němu tři měsíce nevyjádří.
Posledním reálným termínem je únor
Pokud by takový zákon Fischerova vláda předložila koncem září, mohly by předčasné volby být v únoru. Což je také poslední reálný termín, neboť Sněmovnu nelze rozpustit tři měsíce před vypršením volebního období.
Co však touto podmínkou ústavodárce asi myslel? Pokud Sněmovna nepřijme k zákonu, s nímž vláda spojila otázku důvěry, tři měsíce usnesení, pak je buď usnášeníneschopná (tzn. že se na jednání nedostavuje ani třetina poslanců), nebo v ní vládne totální chaos, nebo je sevřena ostrým zavilým patem (100 : 100), nebo jde o její vědomou a disciplinovanou vůli.
Musí jít o disciplinovanou vůli nadpoloviční většiny, která zabrání tomu, aby se hlasování o daném zákonu dostalo na pořad jednání. Jakmile se totiž o zákonu jednou začne hlasovat, tak vláda buď důvěru získá, nebo nezíská, ale Sněmovnu již nepůjde touto cestou rozpustit.
Proč by ale disciplinovaná většina raději nepodržela vládu v sedle nebo neustavila nějakou jinou vládu? Důvodů může být celá řada, nyní jsou důležité dvě věci. Za prvé, i tato situace je spíše předpokládaným symptomem vážných problémů ve Sněmovně, nikoliv ústavodárcem nabídnutou cestou k vypsání předčasných voleb.
Pokud si ji nějaká disciplinovaná většina přesto vybere, pak asi z nějakého opravdu závažného důvodu. Jde tedy o cestu ústavně asi nejčistší (nejméně zavánějící holou účelovou imitací), ale zároveň náročnou na dodržení politické dohody, která tento způsob umožní – dohoda musí vydržet tři měsíce.
A pak je tu ještě prezident – ústava totiž praví, že pokud nastanou čtyři výše uvedené situace, prezident může Sněmovnu rozpustit. Tedy také nemusí. V současné chvíli lze proto jen těžko očekávat, že by k vypsání předčasných voleb došlo.
Navíc, do hry vstupuje i počasí: komu z politiků by se asi chtělo dělat kampaň v lednových mrazech a únorových plískanicích? Lepší budou hádky v teple Sněmovny a čekání na jaro, podobně jako v případě vojenských tažení v naší dávné i nedávné minulosti.
