Zůstal hluboký a oprávněný propad důvěry občanů v politické instituce. Do voleb je daleko.
Přesto by dlouhodobě mohla přinést Grossgate ne nepodstatný prospěch. Kdyby se stala měřítkem politikovy odpovědnosti za chyby v soukromém životě.
Taková odpovědnost je v civilizovaných zemích pravidlem. Politici, kteří se dostávají do podezření z korupce či konfliktu zájmů, rezignují. V Americe stačí, abyste zaměstnávali načerno chůvu, a skvělá politická kariéra je v troskách.
Postmoderní demokracie vychází z postulátu, že veřejnost má právo vědět vše o financích toho, kdo ji řídí. Občané mají tendenci nahrazovat kamenné zdi politikova domu nebo bytu skleněnými.
Zatímco zájem některých médií o soukromí slavných lidí je občas kritizován jako nevkusný a barbarský, na tom, že máme znát maximum o politicích, se shodnou skoro všichni.
Důvod je srozumitelný: svobodní občané mají mít záruky, že ten, kdo nakládá s jejich penězi a ukládá jim povinnosti, není zkorumpovaný. Pokud bolestný a trapný odchod Stanislava Grosse povede k tomu, aby se toto převažující mínění vžilo i u nás, bude to dobře.
Moc moderních státních manažerů je velká - stejně přísná musí být kontrola. Miroslav Kalousek vytáhl tuto kartu proti (snad už odcházejícímu) premiérovi. Musí být připraven zaplatit stejně, pokud se potvrdí, že jeho rodina nenabyla svého bytu zcela čistě.
Podobně i Vlastimil Tlustý by měl konečně zveřejnit, jak financoval své bydlení.
Nemělo by platit, že pouze ten, kdo se zachová tak nešikovně jako Stanislav Gross, odejde. Jeho aféra bude mít smysl jen tehdy, pokud se vžije, že občané mají právo se ptát na majetek a finanční zdroje politiků. A politici mají povinnost jim odpovídat.
