Měli bychom školu kontrolovat a ozvat se, překročí-li pravidla či vkus. Nejsme bezmocní, spíš se často nezajímáme, co a jak naše děti studují. Zakázat politikům vstup na výsostné území škol by bylo směšné a zbytečné. Regulace, zákazy či příkazy žádného člověka od špatných názorů (které to jsou?) ještě neuchránily.
Zcela správně máme zákon zakazující "činnost stran na školách". Nikdo netouží po tom, aby se vrátil čas závodních partajních buněk a pedagog zmutoval do stranického agitátora. Politika však své místo na školách má. Školy nejsou uzavřená ghetta, kam běžný život z ulice neproniká. Politik není sprostá věc, aby byl mládeži do osmnácti let nepřístupný.
Starší žáci i studenti se v řadě předmětů učí, co je demokracie, občanská práva i povinnosti, jak funguje politický život. Mají tenhle svět znát jen z učebnic a výkladu profesorů? Přece je normální, když si studenti poměří znalosti s živými politiky. Ať se učí chovat jako občané, ať poznají, že střet názorů je život.
Pozvou-li si školy Klause, je logické, bude-li mluvit jako ódéesák. Pozvou-li Zemana, bude mluvit jako sociáldemokrat. I to je přece přirozené. Protože mít názor na věc je přirozené.
Učitelé a ředitelé, jimž stát i rodiče svěřili výchovu dětí, nejsou nesvéprávnými tvory, kteří nechají mládeži vymývat mozky jedinou ideologií. Konečně ty děti, které chceme chránit před indoktrinací, nejsou tak bezbranné, jak si myslíme. I když politik neodolá a namíchá partajní koktejl, studenti to poznají. Mají otevřené oči i svět, moře necenzurovaných informací, své rodiče i učitele.
Obranné buňky proti demagogii nepostrádají. S živými politiky dostávají šanci přesvědčit se, že politika je způsob střetávání názorů každého z nás, že není oním tradovaným svinstvem a politici nejsou a priori hlupci. Chceme přece, aby po těch starých převzali štafetu mladí. Ti, kteří dnes studují a učí se diskutovat i s politiky - aby jednou byli lepší než oni.
