Zabaven Němci, majitelé zavražděni, po válce zabaven čs. státem Němcům, dědicům zavražděných padesát let nevydán! Od státu k politikům: bojují proti soukromému školství, aby nevznikaly třídní rozdíly, ale své děti dají, hádejte, do soukromých škol. Důvod? Protože chtějí pro své děti to nejlepší.
Za to se mají stydět? Topolánek a Paroubek spolu bojují jako lvi v prapodivném pořadu, kde záleží na bleskurychlém frku a na tom, kdo je větší klaun a bavič.
Být šaškem, to je kvalifikace ke správě věcí veřejných? Publikum si myslí, že ano – pobavil, nepobavil, překřičel, mlčel. Taková jsou kritéria bodování. Zkuste si představit: před kamerou Masaryk nebo Švehla.
Asi by oba propadli – tváří v tvář nějakému tehdejšímu výrobci frků.
Psalo by se: Masaryk špatně oholen, blbý oblek, kravata nakřivo, z kola ven! Nebo naopak: bělostná zář šatu TGM smetla sedláka Švehlu z pódia.
Urozené politiky nemáme. Nikdo je také nechce. Frkaři jsou v oblibě, nějaký zasmušilý myslitel by se nedostal ani do TV. Hodnotí se bezostyšnost, hrubé záplaty na hrubých pytlích a věty holé, jimiž se popisují složité problémy. Věty rozvité může přemýšlivý politik říkat, kdy chce, než se dostane k přísudku, vypnou ho.
Nejpodivnější politické figury jsou zástupci obyčejného lidu. Krom dětí v luxusních školách mají i další luxusní vášně: zasedají (ve státních) správních radách za miliony, stavějí si nevkusné supervily za peníze, které si nikdy nevydělali, a chodí na podivné hony – sled křupanů. Čas slavného Rašínova "za službu vlasti se neplatí" je pryč. Služba vlasti je naopak výnosné podnikání. Běžný jev: na začátku je chudý úředníček, na konci padlý, zato pořádně bohatý politik, kterému z bot nečouhá už sláma, nýbrž podivně zhodnocené akcie. Vančurovská figura: Stoklasa z Konce starých časů – dnes místopředseda státního fondu pro scelování a krájení pastvin.
Co má toto nepříjemné naříkání znamenat? Že český politik postkomunistického období je, všeobecně řečeno, jakousi směsí triviality a chamtivosti? Jistě, to se říká často, lidé to nejen rádi říkají, ale také rádi slyší. Málokdo však řekne, že daleko horší než politik je jeho volič – provinční sebevědomý hulvát, jehož nejčastějším politickým snem je chvastounský pokřik, že někam vlítne a všechny pány vypráská bičem, a jehož politickou praxí je naopak ohnutý hřbet.
Politik a jeho lid jsou spojité nádoby.
Politik musí být nestoudný, jinak by jej nechtěli. A lid pak na toho nestoudníka sočí – že je takový, jakého si přál. Ve filmu Dantonova smrt má režisér Vajda fascinující scény: děsivý skřehot pouliční lůzy rozdrážděné popravčí károu s nepřáteli revoluce a svobody.
Ten skřehot zaznívá z hrdel voličů dodnes. Vyplatí se čas od času jej uslyšet.
