Naproti tomu zastat se politiků znamená občanskou sebevraždu. Stačí nadhodit, že "oni" nejsou ani horší, ani lepší než "my", a pohoršený národ se od sebemrskačského provokatéra štítivě odtáhne.
Týž národ, který v nejnovějším internetovém průzkumu rozhodl čtyřpětinovou většinou, že se politici snaží využívat ústavu "k hájení a prosazování vlastních stranických a mocenských zájmů". Uvážlivý hlas lidu v anketě zastupoval sedmitisícový vzorek.
Ale je to také stejný národ, který včera v menším, leč vydatném dvacetičlenném vzorku populace vytvořil politické estrádě silnou konkurenci.
Hned v úvodu nové televizní reality show Dům snů se totiž pohádal do krve – a vůbec ne o ústavu, kdepak; o tři čtvrtě metru chodby ve vile, která ještě vůbec nestála.
Máme ve zvyku tvrdit, že se politici nimrají v malichernostech, chybí jim velkorysost a štěkají na sebe jako ratlíci. V Domě snů na sebe poštěkávalo deset párů, které společnými silami postaví vilu za třináct milionů včetně pozemku. Avšak získá ji jediný; který, o tom stejně jako ve volbách rozhodnou hlasy veřejnosti.
Roztrpčuje nás, že si politici neuhlídají slušné chování ani v přímém přenosu. Také parta z Domu snů dobře ví o kamerách, které ji sledují – ale když vypukla debata, zda v ještě neexistujícím domě zabere pár centimetrů navíc zimní zahrada, nebo chodba, nad následnou řeží by zbledl závistí i náš parlament.
Přitom každý lítý bojovník za svatou věc zvíci necelého metru měl šanci pouze jedna ku deseti, že si na terase domu snů jednou majetnicky otevře vychlazené pivo.
Chceme od politiků ušlechtilé dlouhodobé vize místo kupčení s malými osobními cíli, ale veškerá představivost budovatelů vily se smrskla na námitku, že "sem si postavíme sedačku", a "když budu v kuchyni vařit, uvidím na manžela u televize".
Čekáme od svých vůdců umění konsenzu, a když Jiří Paroubek v boji o termín voleb ustoupí většině, tiše žasneme. Že by se snad začal zázračně měnit?
Ale manželský pár, který prohrál osudové hlasování o podobě obývací haly, nastíní lišáckou variantu všech ústupků. Nevídáno, až to bude naše, předěláme si to po svém.
Ve své podstatě není protivnějšího žánru než reality show. Krade čas, podporuje chorobnou exhibici, vyrábí hvězdy z nul a zábavu z nejhorších lidských pudů.
Ale sociologicky vzato poskytuje zajímavou zprávu o stavu společnosti. Opravdu existuje tak velký rozdíl mezi povolanými z vůle lidu a vyvolenými z vůle televize?
